Totiž vlastně nijak.

Západ uznával rozdělení sfér vlivu, do dění za železnou oponou nezasahoval. USA měly dost starostí s Vietnamem, Francie s Německem se zmítaly v levicových revolučních protestech. Jediný pokus o odsuzující rezoluci v RB OSN zkrachoval, když ji SSSR vetoval (spolu s ním bylo proti i Maďarsko, zdržela se Indie, Pákistán, Alžírsko, dalších 10 zemí bylo pro).

Rumunsko se invaze odmítlo zúčastnit, Jugoslávie otevřeně Československo podpořila a nabídla i materiální pomoc, Albánie na protest vystoupila z Varšavské smlouvy. Tvrdý odsudek přišel z Číny, kterou sovětský zásah vylekal (tam někde lze hledat silný důvod pro pozdější sblížení Číny s USA). Premiér Čou En-laj obvinil SSSR z „fašistické politiky, velkého mocenského šovinismu, národního egoismu a sociálního imperialismu“ a porovnal vpád do Československa s Hitlerovou politikou.

Jiná byla situace ohledně emigrace. Po počátečním váhání se Západ víceméně otevřel uprchlíkům z Československa. V první vlně do r.1969 uteklo ze země asi 80 tis. lidí (dalších cca 140 tis. pak během následujících 20 let).

Obecně lze říci, že ostřejší reakce přišly paradoxně od západní levice, než od pravice, která nad vnitřními rozbroji východního bloku de facto mávla rukou. Velká část tehdejší levice však byla vyléčena ze snění o demokratizaci východního modelu socialismu, rozešla se se SSSR a obrátila se k nové doktríně eurokomunismu (jehož plody dnes mnohdy okoušíme na úrovni EU, poté, co tehdejší levicoví protagonisté podnikli úspěšně svůj “dlouhý pochod institucemi” a zahnízdili se v establishmentu).