Jsme sami. Tak jako všichni a nejen v Evropě

Začalo to nadějně. V listopadu 1989 jsme získali po dlouhých
desetiletích svobodu a chvíli se nám zdálo, že už nám ji nikdo nemůže
vzít. Jenomže jsme zapomněli, že zlo má pestrý šat a pokaždé přichází
v jiném převleku. Zapomněli jsme, že svoboda bez peněz je pouhou
iluzí. Zapomněli jsme, že svoboda a demokracie se neobejdou bez
výkonné ekonomiky stejně, jako se výkonná a konkurenceschopná
ekonomika v našich podmínkách těžko dlouhodobě obejde bez
svobody. A proto, že jsme na tyto staletími prověřené pravdy
zapomněli, nenaplnili jsme Václavák v okamžiku, kdy se náš první
polistopadový prezident Václav Havel zasadil o likvidaci našeho
zbrojního průmyslu. Čímž velmi prospěl Němcům, Francouzům,
Rakušanům a dalším partnerům v Evropě, kteří ihned obsadili naše
tradiční trhy. Ale velmi neprospěl domácímu průmyslu. Velmi
neprospěl Slovensku, kde tímto skončila řada výrob a lidé přicházeli o
práci. A velmi tak přispěl k rozpadu našeho společného státu, protože
Slováci tohle zlo samozřejmě vnímali jako zlo české, zlo pražské.
A tak jsme zůstali sami. Jenomže místo, abychom na sobě začali
tvrdě pracovat, rozhlíželi jsme se jako opuštěné štěně, které hledá
novou smečku. A začali jsme škrábat na dveře Evropské unie. Ne jako
partneři, ale jako prosebníci. S partnery se vyjednává, prosebníkům se
kladou podmínky. Namítnete – co jsme asi tak mohli dělat? Jsme
přece malá, nevýznamná země! Ano, jsme, ale není to argument. To si
jen zbabělci hledají omluvu. V Evropě je řada malých zemí a mnohé
z nich si udržely nejen svoji důstojnost, ale i prosperitu a suverenitu.
Je to jenom o odvaze. O odvaze vzdorovat tlaku silných, kteří tak rádi
velí slabším. I malý pes, má-li bojovné srdce, neuteče se staženým
ocasem do boudy, ale dokáže uhájit svěřený dvorek.

Náš první prezident Tomáš Garique Masaryk věděl moc dobře,
proč je tak důležité „nebát se a nekrást!“ Těmito ctnostmi bohužel
většina našich čelných politiků v celé polistopadové historii zrovna
neoplývala, a tak jsme dopadli, jak jsme dopadli. Nechali jsme si
vnutit takové podmínky vstupu do EU, které zlikvidovaly a dále
likvidují řadu průmyslových odvětví, které devastují zemědělství. Kde
jsou doby, kdy jsme vyváželi strojírenské i energetické investiční
celky a produkovali megatuny obilí, mléka i masa za ceny, kterým
staré země EU nemohly konkurovat? Kde jsou doby, kdy jsme byli
cukrovarnická velmoc? To vše jsme nahradili ekonomicky velmi
citlivou monokulturou automobilového průmyslu. A namísto svébytné
hospodářské politiky se třepeme hrůzou, jestli se povede Německu,
protože jenom tehdy se povede i nám. Kdyby toto udělal manažer
akciové společnosti, půjde za mříže za porušení povinností při správě
majetku a za poškozování akcionářů. Ale politiků se to netýká. Mají
imunitu. A tak v klidu dál řídí tu nebohou firmu s názvem Česká
republika směrem do chřtánu konkurence v EU či mimo ni.
Nechají si diktovat vývoj energetiky Rakušany zaplacenými
zelenými aktivisty. Místo, aby pracovali na rozvoji jaderné
energetiky, nasypou peníze všech odběratelů elektřiny do kapes často
zahraničních firem, které tu na nejúrodnější půdě staví obří a ohyzdné
solární parky. Nechají aktivisty, aby zastavili stavbu dálnice a ničili
tak zdraví i majetky občanů v obcích, kudy jezdí jeden kamion za
druhým. Dopustí likvidaci lesů, protože ustoupí nátlaku ekologistů,
kteří chtějí chránit kůrovce. Hrají hlupáky a za jidášský groš či
pochybné koryto se dívají jinam a dělají, že nechápou, oč tu běží. Že
nevidí, jak každý z našich partnerů v EU se stará především o sebe. A
že neutuší nic o strategii evropských velmocí, které potřebují své páté
kolony v naší politice a našem veřejném prostoru, protože nepotřebují
naši konkurenceschopnost.

Nepotřebují, abychom disponovali stabilní a rozmanitou
průmyslovou základnou, produktivní zemědělskou velkovýrobou,
moderní infrastrukturou či výkonnou energetikou. Jako takoví bychom
totiž překáželi na evropských i mimoevropských trzích jejich
vlastnímu průmyslu a vlastní zemědělské produkci. Jako takoví
bychom mohli prosperovat bez ohledu na stav jejich ekonomik a
vážně tak ohrožovat jejich vlastní vývozní potenciál. Takhle, když
potřebujeme transportéry, koupíme je od Rakušanů a naši daňoví
poplatníci tak živí rakouské inženýry a rakouské dělníky. Nebýt
zásahu exprezidenta Havla proti našemu zbrojnímu průmyslu, byli
bychom to my, kdo by vyvážel transportéry. Ale to bychom potom
neživili Rakušany, ale vlastní lidi.
Není náhoda, že právě exprezident Václav Havel tak vehementně
podporuje Zelené. Jejich mise je společná. Mise demoliční čety, která
má jasné zadání - totálně zničit výrobní, energetický i přírodní
potenciál této země. Začne u zbrojního průmyslu, jehož likvidace
zahubí i dodavatelské průmyslové obory, pokračuje omezováním
energetické soběstačnosti, komplikováním výstavby infrastruktury a
právě ničením lesů. Ze všech jmenovaných útoků na zdraví naší země
je ten poslední útokem nejhorším. Je totiž jen otázkou času, kdy se
škůdci úzkostlivě chránění ekologisty v Šumavském národním parku
rozmnoží natolik, že masivně napadnou i další lesní porosty v míře,
která už nebude zvládnutelná. Lesy začnou odumírat, přestanou
zadržovat vodu, ta steče do údolí, odplaví zemědělskou půdu a zničí
řadu obcí. A zatímco oživit průmysl a zemědělství lze – bude-li
k tomu vůle - v relativně rozumném čase, obnovit lesní porosty trvá
padesát a více let. A jeden jediný centimetr úrodné půdy vzniká celé
staletí.

Ve svých důsledcích tak mnohé činnosti ekologistů můžeme
vnímat jako pokus o obecné ohrožení. A na to máme paragrafy. Stejně
jako na vlastizradu. Co ovšem nemáme, je odvaha tyto paragrafy
použít. Nemáme politickou vůli bránit se těmto nátlakovým
spolčením, protože našim zbabělým a pohodlným politikům tento stav
vyhovuje. Práce jim nevoní, sami si rádi urvou kus z těla rdoušené
země a pramálo je zajímá, komu tak vlastně posloužili. I proto stáli
v lokajském předklonu při vyjednávání podmínek vstupu do EU a
zalézají do boudy, kdykoliv na ně někdo z Bruselu zadupe. A pak
slyšíme – to my ne, to Brusel. Žádný Brusel – to oni! Oni zneužili
důvěru voličů a nehájili naše zájmy tak, jako to dělají představitelé
ostatních zemí – bez skrupulí, bez ohledů a na bázi tvrdého soupeření
o místo na slunci. A právě oni, tzv. eurooptimisté, eurofederalisté,
nebo chcete-li eurohujeři, tak zásadním způsobem poškodili
evropskou myšlenku. Ta totiž může přežít jen tehdy, když nedopustí
ekonomickou nerovnováhu, podřízenost a závislost menších zemí na
těch velkých. Byli to i naši eurohujeři, kteří svou podlézavostí utvrdili
evropské velmoci v jejich krátkozraké integrační politice, založené na
vlastním prospěchu na úkor slabších členů.

Ta vyvrcholila silovým politickým rozhodnutím o společné
měně. Slabší státy tak přišly o poslední možnost chránit své
ekonomiky před konkurencí svých mocnějších sousedů alespoň
pomocí kurzových pohybů. Evropské velmoci a zvláště pak Německo
ve své bohorovnosti nedohlédlo důsledků svých vlastních činů.
Ztrátou konkurenceschopnosti se snížila i koupěschopnost obyvatel
slabších zemí. A původní záměr – získat domácí konkurencí nerušené
odbytiště pro německé výrobky - začínal ztrácet smysl. K čemu je
odbytiště, když tam lidé nemají práci a nemají tedy ani peníze na
zvenku dodávané zboží? Jistě, chvíli to funguje – lidé si půjčují, země
se zadlužují…
Pak se to celé s velkým rachotem zřítí. Ekonomická realita
vystaví účet a celý ten průšvih obloukem bumerangu přistane na hlavě
svých autorů. A němečtí voliči se ptají – proč máme platit Řekům?...
Proč? Protože vaše vlády pro vás chtěly výsadní postavení na úkor
těch slabších a protože jim v tom málokdo dokázal bránit. Protože
málokdo měl odvahu se postavit proti zájmům evropské velmoci.
Chtěla mít co největší vliv a tak má nyní i největší odpovědnost.
Tato krátkozrakost a nedostatek respektu k ekonomické realitě
netrápí jenom Evropu. Proces, který považujeme za globalizaci, a
který jsme pocítili jako přesouvání výrob, si vybírá svou daň v celém
euroatlantickém prostoru. Svobodné podnikání v minulém a
předminulém století zde vytvářelo nemalé bohatství. Jenomže stále
více lidí natahovalo ruce k takto akumulovanému kapitálu –
zaměstnanci chtěli vyšší mzdy, spotřebitelé vyšší ochranu, politici a
úředníci více moci a vyšší daně. Kdo chce příliš, nakonec nemívá nic.
Podnikatelé se jako správní hospodáři přesunuli do prostoru, který jim
umožňuje zůstat konkurenceschopnými, a který jim nenasazuje okovy
přerozdělování bohatství směrem k těm, kteří pracovat nechtějí.
Přesunuli se tam, kde mohou vyrábět levněji a platit nižší daně. A
dodávat své produkty s mnohem větším ziskem tam, odkud přišli.
Jenomže právě tam zanechali nezaměstnané. Ti sice nemají práci, ale
banky jim v klidu půjčují. Politici tomu přihlížejí a jsou rádi, že mají
spokojené voliče. Do té doby, než se to celé sesype a je tu krize. A co
udělá takový euroatlantický stát? Nešlápne na brzdu a nezavede tvrdé
reformy. Naopak v bláhové naději, že podpoří poptávku, platí všem a
roztáčí tak šílenou spirálu – čím víc platí, tím více potřebuje daní,
vlivu, regulací. A tím se stává stále méně atraktivním prostorem pro
byznys a jako takový nemá šanci obstát v globální soutěži. Naopak
podporuje svou vlastní konkurenci – Čína jede na plné obrátky – levně
vyrábí a dodává tam, kde jí tak hezky z veřejných peněz tu poptávku
podporují.

Urputnost, s jakou řada států v euroatlantickém prostoru odmítá
vnímat globální ekonomickou realitu jednadvacátého století, je až
zarážející. Jakoby jejich představitelé byli stiženi hluchotou a
slepotou. Jenomže ekonomická realita je stejně neúprosná jako
přírodní výběr. Přežije jenom ten, kdo dokáže pružně reagovat na
změnu vnějších podmínek. Ten, který nepodléhá iluzím a nelže si do
vlastní kapsy. Nekrmí své občany falešným optimismem, protože ví,
že takový optimismus je opium hlupáků.
Dvacet let po pádu komunismu se opět ocitáme na dějinné
křižovatce. Namlouvají nám, že nejsme sami. Že jsme součástí velké
evropské a euroatlantické rodiny, která se navzájem podrží. Není to
pravda. Pokud Německo spolu s ostatními členy Eurozóny pomůže
Řecku, pomůže mu jenom proto, že v řeckých potížích vězí až po uši i
německé banky, a že bude chtít za každou cenu udržet společnou
měnu – EURO. Do té totiž nainvestovalo mnoho politického kapitálu
a spojuje s ní svůj nemalý ekonomický i politický vliv v Evropě. Je
otázkou, kdy křečovitá snaha politicky udržet EURO tváří v tvář
hrozbám krachů dalších států narazí na strop už výše zmíněné
ekonomické reality. Je také otázkou, kolik bude tato snaha stát i ty
státy, které se politického a ekonomického dobrodružství s Eurem
neúčastní. Tento ekonomický hazard nás může stát víc, než si umíme
představit. A to díky našimi polistopadovými politickými špičkami
pěstované závislosti na stavu německé ekonomiky. Pokud půjde ke
dnu, stáhne nás s sebou.

Nalijme si tedy čistého vína:
Jsme sami. Tak jako všichni a nejen v Evropě. Máme
odpovědnost především sami k sobě. Evropanství je iluze bez ohledu
na nejrůznější deklarace. Stejně tak řeči o euroatlantické vazbě mohou
být maximálně tématem diplomatických večírků. Pravdou je, že se
tyto v poválečných letech minulého století s velkými nadějemi
budované struktury rozpadají pod tíhou vlastní neakceschopnosti. A
tak Itálie živě obchoduje s Íránem. Dodává zbraně íránské armádě a
zařízení pro kosmický a jaderný program. Za to má smlouvu na nákup
íránského plynu. Německo se dohodlo s Ruskem na plynovodu North
Stream, který obejde po dně moře tranzitní země včetně dalšího člena
EU – Polska. Rok 2010 byl vyhlášen rokem francouzsko - ruské
vzájemnosti. A Francie se přes protesty pobaltských zemí s Ruskem
dohodla na prodeji nejmodernější výsadkové lodi třídy Mistral.
Velcí evropští hráči hledí mnohem víc na svůj suverénní byznys
než na pravidla evropských společenství a názory ostatních členů EU.
Dodržování pravidel chtějí po těch slabších. Pro ty vymýšlejí evropské
ústavy či lisabonské smlouvy, aby je dostali pod co největší kontrolu a
mohli rozhodovat za ně. Nejde jim o společný prospěch – jestliže
Německu překážejí Poláci při dohodách s Ruskem, klidně je obejde.
Když Francie potřebuje Rusům prodat moderní výsadkovou loď,
nevnímá námitky pobaltských členů EU a klidně je hodí přes palubu.
Nevytýkejme jí to. Je přece přirozené dbát na suverenitu vlastního
státu, jejíž podmínkou je fungující ekonomika. A ta ke svému zdraví
potřebuje i jiné než evropské skomírající trhy. Vytýkejme našim
představitelům, že nedělají totéž. Vytýkejme expremiérovi
Topolánkovi, exministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi i šéfovi
socialistické opozice Jiřímu Paroubkovi a dalším způsob, jakým
v zájmu právě zmíněných velkých evropských hráčů doslova
proválcovali naším parlamentem Lisabonskou smlouvu. Bez diskuse,
bez referenda. A hlavně bez logiky.

Tedy pokud ta logika není daná nějakým zákulisním osobním
prospěchem těchto lidí. Ta smlouva nám totiž rozhodně neprospívá.
Dělá z nás ještě více závislou a ještě více nesvéprávnou kolonii.
Pomáhá těm výše zmíněným demoličním četám, jejichž zadáním je
maximální devastace všech zdrojů naší možné konkurenceschopnosti.
„Suverenita českého státu je hodnotou, která si zaslouží, aby
se o ni usilovalo, abychom ji bránili, a aby se dnes a denně
naplňovala reálným obsahem“, napsal prezident republiky Václav
Klaus ve své zdravici pro naši konferenci. On sám tak činí. Nebýt jeho
zásahu proti Lisabonské smlouvě, měli bychom dnes o něco větší
starosti. K ekonomické krizi by se přidala majetkoprávní nejistota
v pohraničí - na západě, severu i jihu Čech a Moravy. Ještě není
vyhráno. Výjimka, kterou Václav Klaus pro nás prosadil, a která by
měla zamezit nájezdům revanšistických skupin z Německa a
Rakouska na naše majetky, ještě nemá právní ukotvení, a když o něj
nebudeme neúnavně usilovat, tak ho také nikdy mít nebude. Často mi
vytýkají, že si vážím Václava Klause. Jenomže toto je právě důvod,
proč si ho vážím. Je to ta starost o zemi, jejíž je prezidentem. Ta
schopnost dohlédnout dál, než za jedno volební období. Ta
předvídavost a přemýšlivost, která ostatním politikům tak fatálně
chybí. Pak se pohybují pouze ve starých myšlenkových klišé a
namísto, aby řešili reálné problémy, chystají se na minulou válku. Jako
šéf ODS v době, kdy svým vlastním tělem v Senátu bránil
Lisabonskou smlouvu, protože patrně vůbec nepochopil nebezpečí
z ní plynoucí. O to více ale senátory strašil naší závislostí na Rusku.
Přitom celá Evropa je a bude závislá na Rusku. Proto se také
Němci a Francouzi předhánějí v budování dobrých vztahů s touto
velmocí. Ta závislost má jméno: energetické zdroje. A žádné Nabucco
na tom nic nezmění. Projekt tohoto plynovodu tolik prosazovaný
právě expremiérem a rusofobem Topolánkem v době našeho
předsednictví totiž spoléhá na plyn z Ázerbájdžánu či Turkmenistánu.
Obě země jsou však pod silným vlivem Moskvy a ruský Gazprom už
dopředu vykupuje jejich produkci plynu za evropské ceny. „Stavět se
ale má i bez plynu, ten bude“, prohlásil tehdy Mirek Topolánek. Bude.
Ruský.

Přestaňme se tedy opájet nesmysly a zkusme obstát v tomto
dějinném okamžiku zlomu. Přestaňme se rozhlížet jako to opuštěné
štěně po nějaké smečce. Žádná není. Jsme tu jen my – deset miliónů
občanů na ploše 79 000 kilometrů čtverečních. A po dvaceti letech
vládnutí zbabělců a zlodějů už nemáme téměř nic. A navíc jsme
uvázaní na řetězu u německé boudy, do které začíná pěkně zatékat.
Opravdu neradostná pozice. Samozřejmě, že se můžeme lokajsky
předklonit, zalézt do té potrhané boudy a sem tam si vyžebrat nějakou
tu kost. Sázela bych se ale, že nám spíš hodí maximálně slupky od
brambor. Mám proto jiný návrh – pojďme se z toho řetězu urvat.
Přestaňme žebrat a začněme lovit. I s tím rizikem, že někdy prostě
půjdeme spát hladoví.
Odstraňme ze své legislativy ta nařízení EU, která nemají nacionální
jádro a jen zbytečně podvazují výkon naší ekonomiky
Hledejme možnosti výhodné spolupráce se všemi státy světa bez
předpojatosti, indoktrinace a poručníkování mocností. Když mohou
Italové obchodovat v oblasti zbraní a jaderného programu s Íránem,
tak proč ne my?
Tak jako v případě Spojených států se starejme sami o jednání
s Kanadou ohledně zrušení víz a nečekejme pokorně, až se k tomu
uráčí Evropská komise. Dáme tak najevo, že se o sebe umíme postarat
a že dokážeme fungovat jako sebevědomý a suverénní stát, což je
dobrým signálem pro investory.

Nenechme si vnutit, že vzdělanost v suverénním státu se odvíjí od
množství nenáročných škol, které ve velkém chrlí absolventy
humanitních pseudooborů, ale stanovme si takové standardy vzdělání,
které budou korespondovat s ekonomickou realitou a naučí naše děti
převzít plnou zodpovědnost za životy.
Hledejme nové trhy a snižme svou fatální závislost na trzích
evropských. Tam nám stejně pšenka nepokvete. A nenechme se strašit
Ruskem – nepředstavuje-li hrozbu pro Němce a Francouze, proč
bychom se ho coby ekonomického partnera měli bát my?
Zároveň chraňme svůj vlastní trh před záplavou levného a
nekvalitního asijského zboží, které nejen, že často ohrožuje zdraví a
majetek spotřebitelů, ale navíc likviduje naše už tak dost zdecimované
výrobce.

Podpořme naše zemědělce a náš zpracovatelský průmysl v nerovné
konkurenci s masivně dotovanou produkcí zemědělců ze starých
členských zemí.

Státní zakázky přidělujme přednostně domácím firmám a zahraničním
jen v případě, že zajistí i vysoce kvalifikovanou práci našim lidem.
Nekoketujme s Eurem. Nebudeme tak výrazně vtaženi do
ekonomických turbulencí, o jejichž rozsahu máme stejně jako země
Eurozóny zatím jen mlhavou představu. Nenechme si namluvit, že
přijetím Eura bychom podpořili naše vývozce. Opak je pravdou.
Příklad Řecka nám budiž výstrahou. Konečně jsou to právě země
Eurozóny, které mají ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi
mnohem slabší hospodářský výsledek a to něco znamená.
Obnovme urychleně svůj jaderný program a těžbu uranu a dbejme na
to, aby maximum zisků z těchto oborů činnosti zůstávalo doma a
abychom uhájili svou pozici vývozců kvalitní a ekonomicky dostupné
elektrické energie.

Razantně zasáhněme proti jakýmkoliv ekologistickým nátlakovým
skupinám. Ty totiž prosazují svůj vliv nikoliv na základě seriózní
vědy, ale na základě vyfabulovaných rádoby vědeckých postojů.
Postojů namyšlených nedouků, kteří jsou ve své bohorovnosti
přesvědčeni, že všechno vědí nejlépe. Ať si pořádají konference, ale
jejich aktivity nesmějí limitovat rozvoj jaderné energetiky,
infrastruktury a nesmějí ohrožovat zdraví obyvatel a ničit přírodní
zdroje. To jsou totiž problémy veřejného a státního zájmu a jako
takové musí být chráněny před nekompetentními a mnohdy ze
zahraničí placenými aktivisty.

Dejme naopak maximální zelenou ekologickému strojírenství. Jde o
velmi náročné technologie s vysokou přidanou hodnotou. Máme řadu
vědců a technologů, kteří obstojí v konkurenci se zahraničními
špičkami. Jen jim musíme dát prostor a umět je zaplatit. Jinak z jejich
práce bude mít prospěch někdo jiný a my budeme zase jen draze
kupovat to, co jsme sami mohli draze prodávat.
Zbavme se Bruselem prosazovaného pseudohumanistického a tzv.
politicky korektního plácání o lidských právech či menšinách.
Naučme se opět nazývat věci pravými jmény. Jenom tak totiž můžeme
dospět k nějakému řešení. Bez pravdivého pojmenování skutečné
podstaty problému to nejde. Dbejme na vládu zákona a tvrdý přístup
k porušování obecně závazných právních norem, ať je pachatelem
kdokoliv. Tvrdě potírejme jakékoliv náznaky pozitivní diskriminace
kterékoliv skupiny občanů. Ať už jde o pracovní příležitosti, výplaty
sociálních dávek či důchodů. Jenom tak se totiž vyhneme rozšíření
negativních nálad ve většinové populaci proti menšinám a následného
nárůstu preferencí extrémistů.

Bez ohledu na názory bruselských pseudohumanistů nebuďme měkcí
při trestání zločinů – výkon trestu musí být výkonem trestu a ne
lázeňskou kůrou. Neboť ten, který vážným způsobem porušil lidská
práva své oběti, sám se lidských práv zřekl. Sám se dobrovolně
vyčlenil z demokratické společnosti slušných lidí, takže nemůže
očekávat, že se na něho budou vztahovat její pravidla. Nenásleduje-li
totiž za zločinem tvrdý trest, společnost je rozleptávána nedůvěrou ke
státním institucím a rozpadem morálních hodnot. Veřejnost nabude
přesvědčení, že je vlastně jedno, jak se kdo chová, protože má nadále
stejná práva, jako všichni ostatní. A toto přesvědčení je pak úrodnou
půdou pro takové modely chování, jako jsou podvody, korupce, neúcta
k životu, přírodě, kulturnímu dědictví i k poctivé práci. A má své
závažné ekonomické důsledky.
Samozřejmě, že tím vším výše zmíněným bychom porušovali
pravidla našeho členství v Evropské unii. Ale ptám se: Kdo dnes
v Evropské unii vůbec dodržuje nějaká pravidla? A máme snad být
jediní, kdo obětuje svou existenci na oltář těchto nikým
nerespektovaných pravidel?

Ze své zkušenost z Evropského parlamentu vím, že se v EU měří
dvojím metrem. Unie je spolek, kde plně platí staré latinské přísloví
„Qout licet jovi non licet bovi - co je dovoleno bohu není dovoleno
volu. Lze tedy očekávat, že zatímco Německu nebo Francii bude
Brusel nerespektování pravidel tolerovat, na nás budou uvaleny
sankce. Pak nezbude, než z takto nerovnoprávného svazku vystoupit.
A možná, že bychom tím evropské myšlence dokonce i prospěli.
Možná by konečně někomu došlo, že to takhle opravdu dál nejde. Že
partneři musí být partneři a ne vazalové. Že vzájemná dohoda musí
znamenat i vzájemný respekt a především oboustranný prospěch.
Jinak nejde o dohodu, ale o diktát. Pokud si tohle architekti evropské
integrace neuvědomí a budou pokračovat v současném trendu, tak se
nám otočí světové strany a mráz už nebude přicházet z Kremlu, ale
z Bruselu v zastoupení Berlína.

Pokud toto všechno i za cenu rizika naprosté roztržky se svými
evropskými partnery neuděláme a nepostavíme se konečně na vlastní
nohy, nepomůže nám nic. Můžeme donekonečna slepovat fiskální,
daňové, zdravotnické či důchodové reformy. Všechny budou
k ničemu, když nebudeme prosperovat. A to lze jen tehdy, když se
utrhneme ze řetězu, který nás připoutává k neakceschopnému a
ekonomickou realitu nerespektujícímu spolku. Jehož hlavní starostí je
kamuflovat svůj vlastní rozpad za každou cenu.

Ale nejdříve ze všeho se musíme dostat ze současné dluhové
pasti. Každý, kdo vám říká, že náš veřejný dluh není problém, protože
jiní dluží mnohem víc je buď nesvéprávný hlupák nebo vědomě lže.
Nikdo z populistických politiků vám samozřejmě neřekne, že nás čeká
buď státní bankrot nebo trnitá cesta poctivé práce a úspor. Na rozdíl
od expertíz České národní banky, které na konkrétních číslech a
seriozních faktech před dluhovou pastí dlouhodobě a důrazně varují.
Věřím, že lidé by si byli ochotni utáhnout opasky, kdyby věděli
proč. Že by dokázali zatnout zuby, pracovat a šetřit. Problém je, že
v téhle zemi už nikdo nikomu nevěří. Jak mají lidé vědět, že jimi
ušetřené peníze půjdou skutečně tam, kam mají. Třeba na rozvoj
technologií, které nám zajistí budoucí konkurenceschopnost. Kdo jim
může zaručit, že si takto ušetřenými penězi nebudou zkorumpovaní
papaláši dál vycpávat své lačné pupky a kupovat si přízeň svých stejně
nenasytných kmotrů z šedé ekonomiky a organizovaného zločinu?
Nebo že takto ušetřené peníze nezpronevěří na sociálních dávkách pro
ty, kterým se nechce ani pracovat ani šetřit? Dnes takovou jistotu
nemáme. Ale můžeme ji získat. Když při volbách nebudeme dávat
hlasy těm, kteří nám už mnohokrát lhali, nebo těm, kteří dosud kromě
krasořečnění nic nedokázali a případně těm, kteří vyšli z již naprosto
zdiskreditovaných politických subjektů a tváří se jako by nic.

A druhým krokem musí být tvorba dlouhodobé strategie vývoje
České republiky. Dejme dohromady chytré lidi ze všech možných
oborů. Nestanovujme jim žádné limity, žádná omezení vyplývající
z té či oné evropské směrnice. A nechme je vypracovat strategii
samostatného suverénního státu s dlouhou tradicí znalostní
ekonomiky. Státu přirozeně zakotveného v srdci Evropy.
Jana Bobošíková, 2. května 2010, programová konference
Suverenity, Praha

Ing. Jana Bobošíková

Jsme sami. Tak jako všichni a nejen v Evropě

Premiér

PS PČR

Vláda

Divoká karta

Rozhovory

Ing. Jana Bobošíková

Jsme sami. Tak jako všichni a nejen v Evropě

Divoká karta

Newsletter