Europoslance Teličku (za ANO) znepokojuje, že Evropská rada málo tlačí na otevření evropského železničního sektoru větší konkurenci. Touží po tzv. čtvrtém železničním balíčku, jehož cílem má být údajně liberalizace evropského železniční trhu a zavedení pravidla, že se zakázky mohou udělovat pouze prostřednictvím výběrových řízení. Aby v tom nebyl sám, přidal se k němu poslanec ODS Stanjura, kterému vadí, že vláda nechce povolit více konkurence, rozuměj privatizovat, další a další rychlíkové linky.
Výsledky takových experimentů je možné pozorovat ve sporu řidičů veřejné autobusové dopravy o své oškubané mzdy, který právě probíhá .
Princip je pořád stejný. Hledá se komodita, kde se, snad, dá ještě „ze státního“ hrábnout. Nejprve se vyhlédnutá kořist různými reorganizacemi pošle ke dnu, nebo alespoň silně oslabí. Zprivatizují se autobusy, prodají se vlaková nádraží, oddělí se vydělávající nákladní doprava, poště se zakáže rozvážet noviny a doručovat zboží (už zase může), zprivatizují se lukrativní a výdělečné činnosti, například dálková železniční doprava , nebo ziskové části tratí, zkrátka všechno, co služby pomáhá držet nad vodou. Na to, že se z výnosu ziskových tratí (a dříve i nákladní dopravy) dotují tratě regionální, páni poslanci jaksi kašlou.
A pak se vypíše „férové“ výběrové řízení, protože, prý a údajně, státní, veřejný podnik je k ničemu. Po skandálech soutěží s parametry na míru, se stanoví, jako jediné kriterium, cena. Ale, protože už opravdu nejde srazit náklady nikde jinde, tak se odrbou o mzdu zaměstnanci. Pokud se jim to náhodou nelíbí, za branou, prý, čeká milion imigrantů. A pokud to ještě nestačí, nastoupí osvědčené vícenáklady, o kterých přeci nikdo neměl ani tušení.
Jestliže stát ( logicky i soukromý podnikatel) musí provozovat celoročně jakoukoliv činnost, tak se mu musí vyplatit vykonávat ji vlastními prostředky, a musí být z podstaty levnější. Protože soukromý podnikatel chce navíc zisk, který si ponechá.
A kromě toho, pokud se jedná o činnost, službu, kterou stát musí!!! svým občanům zajistit, jako je například rychlá záchranná zdravotní služba , hašení požárů, nebo „jen“ udržování sjízdnosti silnic v zimě, tak musí takovou službu mít k dispozici v každém okamžiku. Nelze připustit situaci, že služba není, protože soukromník zkrachoval. Privatizace takových činností je spolehlivá cesta do pekel, a nikdy, opravdy nikdy nemůže být levnější, než když ji zajistí vlastní kapacity. To jen, „když ptáčka lapají“, tak mu pro začátek „levně zpívají“. Pak už to jde ráz na ráz. Zkušenost s liberálně tržním „manažováním“ distribuce pitné vody soukromníky, či likvidace komunálního odpadu zahraničními „strategickými partnery“, jsou dnes velmi výmluvné. Prostě občan zaplatí, co si firma řekne, pardon, namastí do kalkulace, protože nemá na vybranou.
Jestliže zodpovědní politici evropských zemí chápou, že systém železniční dopravy je z hlediska budoucnosti nezastupitelný, tak si ho musí ohlídat, a nesmí ho nechat rozebrat a rozbít. Teličkovo a Stanjurovo „otevírání trhu“ je , v konečném důsledku, cesta ke konečné likvidaci železniční dopravy , jako takové. Naopak, stát si musí stanovit své potřeby, a vrátit se k odzkoušeným a fungujícím systémům. A konečně skutečně hájit princip, že pokud na něčem může vydělat soukromník, musí to umět i stát. Pak logicky není důvod takovou veřejně prospěšnou činnost soukromníkovi předávat. Přesněji, je to zločin proti občanům.
