Krach byrokratického experimentu před rokem 1989 nevysvětlí, proč po tolika letech je politická levice vytěsňována populismem a oligarchy. První svobodné volby v roce 1990 byly spíše referendem o postkomunistické transformaci. Postupně se ale osou politické soutěže stal tradiční souboj pravice a levice. Tehdy se k politické levici hlásilo až 40% voličů. V posledních letech ale tradiční levice ztrácela na prestiži. Zejm. migrační a zdravotní krize upozadila její vymezování vůči pravici. Nejen v ČR ale v celé Evropě její podpora klesla pod 20%, navíc se tříštila.
Česká levice zažívá podobnou krizi jako jinde jen asi hlubší než jinde. Polská levice vypadla z parlamentu již v roce 2015 a v roce 2019 se jako nová Lewica vrátila, ale na úrovni 10%. Maďarská levice (pouze Szocialista Párt) je slabá dlouhodobě. Slovensky SMER sjednocující levici vypadl z vlády a rozdělil se na více částí. Německá Die Linke spadla až na 4,9% i když tamní Sociální demokracie chytila druhý dech.
Letošní parlamentní volby v ČR byly spíše referendem o střetu Babiš Antibabiš. A mobilizační efekt tohoto střetu levici dál potápěl. Přitom mezi lidmi poptávka po řešeních, které jsou své povahy spíše levicové, existuje. Ukotvení lidí kolem dominantních sociálně ekonomických hodnot je stále významné. Bez levice bude politická scéna kulhat na jednu nohu. Levice včetně KSČM ale musí nyní hledat znovu svou cestu a vymezit se jak vůči vznikající pravicové vládě, tak vůči neřešením populistické opozice.
Možná milion bývalých voličů levice je dnes u ANO, ANO se nyní přesunulo do opozice, přitom vlastně levicí není. Kam se vrtne volič hlásící se k levicovým hodnotám solidarity po volbách? Ve srovnání s populisty působí dnes celá česká levice vyčerpaně a šedě více než jinde. Momentálně úspěšnější populisté přichází s podivnou hybridní směsí bizarního identitářství a různých fobií. Oslovují spíše negativními emocemi, než použitelným řešením.
Pomůže nyní nástup slovního radikalismu? Pokud někteří chápou svoji volbu spíše jako protest, je povinností každého, kdo to myslí s budoucností vážně, vázat tento spíše negativní potenciál protestu a orientovat ho pozitivně. KSČM dostala v tuto chvíli v parlamentních volbách červenou kartu. Musí se tedy rozhodnout jak bude fungovat jako mimoparlamentní síla, jestli se má vrátit na nejvyšší politické hřiště.
U nás má ČSSD před svým prosincovým sjezdem, KSČM na mimořádném sjezdu v říjnu sice zvolila vedení nové, ale s krizovým mandátem jen na půl roku. Znejistělá levice se bohužel dnes často vyčerpává absurdním ideovým sporem mezi tzv. pokrokáři a tradicionalisty. Jalové by byly i spory o hegemonii na levici, když jsou na tom špatně všechny složky české levice. Stará schizmata na levici jsou už přežilá. Nesmí pokračovat v netolerantní hře na majitele pravdy, které v minulosti levici oslabily.
Emancipační úsilí levice má samozřejmě různé podoby a proměňuje se s vývojem společnosti. Recepty levice musí spojit přístupy reformní i revoluční, kulturně hodnotové a tradičně materialistické. Radikální subjekt musí plnit určitou tribunskou roli, ze snah o radikalismus by neměl být cítit naftalin. Modernizace politické levice také neznamená, že si vystačí s módními výstřelky, bombastickým ale jen povrchním aktivismem mesiášů. Modernizace se neobejde bez cesty rozumu.
Dochází k proměně struktury voličů levice. Zatímco u nás elektorát ještě pořád stárne a posouvá se k protestům často nelevicového, spíše úzkostného až fobického charakteru, v jiných zemích (např. Polsko, Rakousko, Německo, Španělsko) se již posouvá k mladším a vzdělanějším lidem, kteří sociálně ekonomickou a kulturně hodnotovou levici nevidí jako protimluvy. Nová energie, bez museálního myšleni, to je šance na nový začátek.
Nabízí se srovnání KSČM a německé Die Linke. KSČM je nepochybně konzervativnější než více pokrokářská die Linke. Obě radikálně levicové strany ale bojují o voliče s pravicovými populisty i s uzavírací klauzulí o postup. A obě strany ztratily v letošních volbách oproti roku 2017 cca polovinu voličů. Die Linke spadla na 4,9%, KSČM dokonce na 3,6%. Obě strany propadly, na cestě do 21. století je ale die Linke už přeci jen o krok dál.
V nahnědlé části politické krajiny levice bude spojence hledat těžko. Taktický manévr opligarchů, kteří okraj pravice zapojují do svých mocenských her se míjí identitou levice. Spíš jsou tyto síly konkurent a to s toxickými názory. Levice už ze své podstaty musí emancipovat a ne konzervovat. Dědičná, pouze v tradicích vězící levice je protimluv. A tady chybí levicovým stranám živá voda nové sociální zkušenosti. Stranický život v zajetí bafuňářů, který jen krní v partokratických rituálech, těžko zrodí avandgardu. Ale pravdivé není ani to, co jen na okamžik uspokojí vášně davu.
Levice potřebuje také inovaci teorii. Chce to ale neplést vědu s ideologickými rituály. Profesionálně vybavení pragmatici na levici působí v roli určitého stabilizátoru ideových sporů. Pokud ovšem v stranické krizi tito pragmatici přijmou pravidlo „dobrý každý den“, tak je to přinutí „smiřovat se s mloky“. Končí to pak v bažinách stagnace a mlácení ideologické slámy. „Vehiculum“ šance na změnu by měla tvořit především generační obměna.
Problém bude, pokud přicházející mladí vsadí spíše na poskytování útěchy nostalgikům. Politická nekromancie je opakem omlazení levice a svým vrstevníkům se takoví mladí odcizí. K vítězství nestačí romantické iluze slovního odmítnutí starých poměrů. Samotné antisystémové horlení není ještě pozitivní program, ve kterém se potká rozum vědy a rozum kultury. Od utopie k vědě a od protestu k projektu.
Militantní hloučky na levici nejsou schopni vést dialog s veřejností. V době, která není revoluční, se jen vyčerpávají marným úsilím o čistotu své víry, Nepomůže ani nostalgické servírování psychosociální útěchy těm, kteří přišli o minulé jistoty. Pokud budeme společenstvím lidí, které se obírá hlavně svými resentimenty a tíhne vedle autoritářských stereotypů ještě k patetickému národovectví, budeme se míjet s dnešní realitou a voliče zpět nezískáme.
Usilovat se o různé bloky a aliance na levici je možná odpověď. Pokud z parlamentní půdy vyhnaná levice nezačne spolupracovat, čekají ji další a další porážky. Znamená to ale překonat různé animozity a pracovat společně na základních sociálně ekonomických zájmech. Dokážeme po dnešní prohře překročit svůj stín? Opatrné udržování smíru s mloky vede do nebytí, Jedině odvaha k další transformaci strany je cestou k nové budoucnosti. Vyčerpaná a rozbitá levice by neměla hrát hry na hegemona. Když se zacementujeme, nebudeme hegemonem levice, ale koulí na její noze.
Jiří Dolejš
