Jiří Dolejš bývá společně s Miloslavem Ransdorfem pokládán za představitele modernizačního křídla KSČM. Oba se v posledních dvaceti letech pokouší oslovit českou inteligenci a dodat komunistům profil myšlenkově hluboké a tolerantní strany. Zatímco Ransdorf publikoval svou programovou knihu Nové čtení Marxe už v roce 1996 a od té doby přidal ještě další práce, Jiří Dolejš se dosud profiloval hlavně svými články a veřejnými vystoupeními. Nyní i on přichází se svou knižní prvotinou „Levice mezi minulostí a budoucností“ (nakladatelství Svoboda Servis, 2010).
Na obálce knihy spatří čtenář čtyři tváře zobrazené v řadě tak, jak se kdysi vyjímaly na transparentech a tribunách. Vedle obligátního Marxe a Lenina zde ale spatříme Che Guevaru a Gorbačova. Jak se na „komunistického liberála“, za nějž se Dolejěš sám označuje, sluší, jsou tyto portréty vyvedeny v rudozeleném provedení a na tváři mají úsměv, který bych v Marxově případě označil až za šibalský. Na konci řady je lidská silueta, která má místo tváře otazník. Jako by komunistického hnutí čekalo na svého nového Marxe. Jejich úsměv na tváři, zelená barva stejně jako volba Gorbačova a Che Guevary není náhodná. To vše ukazuje na Dolejšovu snahu modernizovat komunistické hnutí.
Kniha je rozdělena na základní čtyři kapitoly. První má autobiografický charakter a je zároveň autorovým pohledem na dějiny KSČM od roku 1990. Druhá je obhajobou potřeby ekonomického uvažování v rámci levicových stran. Třetí se zabývá sociální doktrínou a ekologií a čtvrtá mezinárodní integrací radikální levice a jejími výhledy do budoucna.
V první kapitole autor vzpomíná na druhou polovinu osmdesátých let strávených v Ústavu prognózování ČR a označuje je za „lidsky i profesně nejšťastnější“ období svého života. Dočteme se zde o svobodných diskusích na jeho půdě, zakládání neformálních iniciativ, které hledaly inspiraci v Gorbačovově programu stejně jako o rigiditě oficiálních schůzí. Autor zde jednoznačně přiznává, že míra společenského rozkladu dospěla krátce před listopadem do takových rozměrů, že byl kolaps tehdejšího režimu nevyhnutelný.
Dolejš zde zmiňuje i své osobní zkušenosti s rokem 1989 včetně svého zatčení na demonstraci 28. října 1989 a jak přes tento jeho „rebelský“ profil byl krátce po listopadových událostech zvolen do své první stranické funkce předsedy základní organizace strany na tomto ústavu.
Této kapitole a vlastně i celé knize bych možná vytknul, že autor se někdy bojí být příliš upřímný a volí snad až příliš opatrné termíny, jako nechtěl své spolustraníky rozčílit. Např. používá obrat „historická distance KSČ od zneužívání moci“ (str. 33), jako by se bál přímo říci „odsouzení zločinů stalinizmu“. Jsem přesvědčen, že pokud chce komunistické hnutí provést skutečnou modernizaci, není možné se jen přihlašovat k omluvě KSČ z roku 1990 a stavět se proti snahám o její „relativizaci“, jak činí Dolejš (str. 33), ale je nutné jít ještě dále, až ke tvrzení, že režim z let 1948 – 1989 nebyl uskutečněním, ale karikaturou Marxových myšlenek a kdyby se jej tento klasik dožil, téměř jistě by jej nepodporoval. Dvacet let po listopadu by měl autor zesílit svou „distanci“ vůči minulému režimu a neměl by se bát otevřeně říci, že jestli se chce současná levice hlásit k něčemu z padesátých let, pak je to památka Záviše Kalandry a dalších nevinných popravených stalinizmem, že je nutné se zcela přihlásit k odkazu roku 1968 a konečně, že ačkoli bylo nepochybně v KSČ v 70. a 80. letech mnoho slušných lidí, i v řadách disentu bylo možné najít opravdové komunisty a socialisty, a je tedy třeba se vrátit k jeho levicové tradici, která je reprezentována takovými jmény jako Marie Švermová, Luboš Kohout, Čestmír Císař nebo Petr Uhl, případně v emigraci A. J. Liehm nebo Ivan Sviták. K tomu by měl autor najít odvahu.
Na druhou stranu vidím Dolejšovu zásluhu, že se vyslovuje proti infiltraci nacionalistů a euroskeptiků bobošíkovského ražení do komunistického hnutí. Je ale škoda, že se na stránkách knihy neohradil proti operetní kandidatuře Jany Bobošíkové na prezidentku ČR v roce 2008 z KSČM, čímž strana poskytla hezkou příležitost k prezentaci vlastní osoby a profilaci nechvalně proslulé Suverenity. Dolejš se také explicitně nevyslovuje proti nacionalisticky orientovaným spolkům z českého pohraničí, které i když fungují jako satelity komunistické strany, nemají bohužel problém kooperovat s krajní pravicí. V knize mi též chybí otázka sudetoněmeckých komunistů, kteří se žel stali častými oběťmi kalvárie, jíž procházela německá menšina v českých zemích po roce 1945.
Dolejš se sice nebojí vést explicitní polemiku se stalinisty (štěpánovci, lidmi kolem časopisu „Dialog otázky, odpovědi“), ale nechává stranou bizarní spolky komunistické mládeže, zastávající radikálně stalinistická stanoviska, stejně jako pražskou organizaci KSČM, ačkoli stál několik let v jejím čele. Přitom právě pražská organizace strany je považována za baštu stalinistů, jak ukazují její „teoreticko-politické konference“ případně každoroční trachtace na hrobu Klementa Gottwalda. Jakkoli Dolejš píše s uznáním o vytvoření strany Die.Linke, uvědomuje si, že opakovaní tohoto scénáře v Čechách možné není právě kvůli odstrašujícímu profilu KSČM vytvářenému touto aliancí mezi stalinisty a masovými médii.
Za další klad práce považuji část věnovanou družstevnictví, což je problematika v Čechách málo známá. Čtenář se zde dozví mnohé z historie družstevního hnutí u nás doma i v zahraničí. Stejně tak jsou zajímavé exkurzy věnované samosprávě v podnicích, německému konceptu Mitbetimmung nebo izraelským kibucům. Zajímavá je též informace o nápadu některých členů KSČM založit si v rámci kuponové privatizace vlastní investiční fond a vést jej pomocí samosprávných principů. V této souvislosti zmiňuje aktivity česko-amerického profesora Vaneka a Klubu samosprávného lidového podnikání a čtenář jen lituje, že se autor nerozepsal o této kapitole dějin české levice ještě více.
Za průměrnou pokládám část věnovanou ekologii. Od Dolejše čtenář samozřejmě čeká přihlášení se k těmto tématům, jak napovídá i zelená obálka knihy. Stejně nepřekvapí, že kritizuje Václava Klause. Autora trápí, že komunistická strana používá ekologická témata jen jako mimikry. Je škoda, že se např. nevěnuje detailněji diskuzím o atomové energii, ačkoli v této otázce jsou evropské radikálně levicové strany rozdělené. Zatímco čeští komunisté ji podporují a nazývají ji ekologickou a zvláště ji vychvaluje M. Ransdorf, modernizátory tolik obdivovaná Die.Linke je zásadně proti, stejně jako např. skandinávské radikálně levicové strany.
Dolejš je proevropsky laděný : hlasoval v referendu o vstupu do EU kladně stejně jako další komunističtí modernisté. V kapitole o evropské integraci, se z autorových náznaků dokonce zdá, že by spíše podpořil i Lisabonskou smlouvu, ačkoli jeho zřetelné stanovisko chybí. Pouze se dočteme, že hlubší evropská integrace je nutná, ale je „jasné, že potřebujeme lepší smlouvu“ (str. 135) Dolejš sice uvádí, že smlouvu podpořil svým hlasováním „komunistický senátor Balín“ ovšem své vlastní parlamentní hlasování 18. 2. 2009 nezmiňuje. Dodejme pro čtenáře, že se v něm zdržel, zatímco ostatní poslanci KSČM byli proti (s výjimkou Milady Halíkové). Dolejš jde v tomto ještě dále než německá Die.Linke, která Lisabonskou smlouvu odmítla a její čelná evropská poslankyně Sylvia-Yvone Kaufmannová stranu dokonce na protest proti tomu opustila. Není také náhoda, že se autor explicitně přihlašuje ke Straně evropské levice a že jej mrzí, že se KSČM nestala jejím plnoprávným členem.
Kniha končí kapitolou věnovanou předpovědím budoucnosti, kde asi nejvíc vystoupila na povrch bývalá autorova profese prognostika a jeho koníček sci-fi. Dolejš zde rozebírá prognostickou práci Potůčkova týmu z FSV UK a je zde patrná jeho hluboká obeznámenost se společenskovědní literaturou na toto téma. Zde čtenář pochopí základní východiska autorova myšlení. Dolejš je modernistou a sociálním liberálem, který podle mého soudu zůstává zakotven v přestavbovém diskurzu 80. let. Je to patrně dáno i intelektuální omezeností českého prostoru, který až dosud spolehlivě filtroval nové směry západního levicového myšlení a Dolejšovou profesí ekonoma.
Autor tak zůstává bohužel poměrně hluchý k levicovým inspiracím, jaké nacházíme v soudobých feministických teoriích Judith Butlerové nebo kulturně a psychoanalyticky zaměřené kritice kapitalismu z pera Slavoje Žižka a Alaina Badiou.
Přesto pokládám knihu za zdařilou a měl by se s ní seznámit každý, koho zajímá vývoj nejen KSČM ale celé české levice po roce 1989 a její debaty hledající odpověď na starou otázku „co dělat?“. Dolejš touto prací dokázal, že se dnes řadí mezi intelektuálně velmi schopné poslance za komunistickou stranu.
