Před volbami si podle průzkumů veřejného mínění lidé přáli nějakou změnu. Odchod ODS a TOP 09 do opozice a nástup „expertů“ z Rusnokovy vlády upozadil duel pravice versus levice. Debata o tom, jakou změnu by si měli občané přát, byla překryta jinými.

Protestní voliči se z velké části nechali s pomocí politického marketingu zlákat i mesiášskými stranami. A mandát pro změnu do leva se nedostavil, i když KSČM samotná dosáhla svého druhého nejlepšího výsledku od roku 1990.

Kromě ztráty většiny zavedených stran, tyto volby také potvrdily, že volič nemá rád strany rozvaděné. SPOZ to dovedlo až k volebnímu krachu, ČSSD její nikam nevedoucí polemiky o pomstě prezidenta Zemana a zda podpoří prezidentskou ale nikoliv levicovou vládu Jiřího Rusnoka, stály také cenné body.

Výsledkem je, že přes ostudu s koncem vlády Petra Nečase dosáhl součet hlasů pro ČSSD jako stranu levého středu a levicové KSČM jen 83 (v roce 2010 to bylo 82 mandátů, v roce 2006 to bylo 100 mandátů a v roce 2002 111 mandátů).

Proč uspěly nové strany jen na pravici? SPOZ je levice velmi sporná – já ji mám za spíše pragmatický střed. Nakonec také navzdory ujišťování stála na některých členech Rusnokovy vlády v demisi.

V Praze si šéf pražského údajně levicového SPOZu, Luboš Smrčka, okořenil prohru sepisováním antikomunistických manifestů. Jádrem byla obava, že KSČM svými nezodpovědnými návrhy chtěla rušit velký kapitál v jeho zhodnocovací práci. Krok o to paradoxnější, že lídrem v kraji Vysočina za SPOZ byla levicově zapálená Ilona Švihlíková.

A složitá situace v ČSSD se ukázala bezprostředně po volbách, kdy místo hledání cesty k naplnění mandátů voličů ožily seznamy zrádců z prezidentských voleb v roce 2003 a spiklenecké kamufláže zakrývající snahu mocensky využít zklamání ze slabého volebního výsledku. Své problémy si bude muset tato strana vyřešit sama, ovšem úplný rozval v této tradiční politické síle by ničemu neprospěl.

Hysterie ve straně, která dosáhla svého hořkého vítězství, bohužel naplňuje přání české pravice a nejvíce poškozená může být česká levice. Nemluvě o propadu důvěry v politiku jako takovou. Pokud by spory vedly k předčasným volbám, asi by přišlo ještě méně voličů. A nestabilita by nahrála silám destrukce a manipulace.

Levice měla v roce 2013 obrovskou šanci a nevyužila ji. Šlo nejen o nabídku změny do leva, ale také o možnost posunout českou politickou levici blíže ke spolupráci na základě praktické zkušenosti z krajských koalic, které vznikly z voleb v roce 2012. Tím se letošní společenská atmosféra zásadně lišila od roku 2002.

Potenciál levicové synergie by měl být navzdory letošním volebním výsledkům zachován i pro budoucnost. K zamyšlení jsou také příčiny neúčinných pokusů levicových liberálů, kteří se neustále vůči tradiční a konzervativnější levici negativně vymezují, sami však v rámci jiných subjektů úspěchů nedosahují (Strana zelených, Piráti, Změna atp.) a nepřímo tak napomáhají pravici.

Oslabení ČSSD, která nyní čelí riziku, že bude v preferencích následovat ODS, určitě zvýší odpovědnost KSČM i za nekomunistickou levici – a to bez nějakého krátkozrakého stranického sobectví.

Přes různé provokace a spousty špíny, které ještě můžeme čekat, je třeba nyní zachovat rozvahu. Položme si otázku, co dál při daném rozložení politických sil s touto zemí? Nepotřebujeme orbánizaci ČR, posun k většinovému volebnímu systému s autoritářským prvky v řízení země.

Mocenská netrpělivost či ideologické zatmění by to jen zhoršovaly. Techtle za zády ani víra ve sjednocující roli prezidenta nepomohou. Chápu také levicové intelektuály, že je nebaví bahno stranické politiky - jen myslím, že oživovat snění o další levicové straně, která by neměla nedostatky ČSSD ani KSČM (naposledy Michal Hauser 30. října v článku „Pomník ČSSD“ publikovaném na A2) není odpovědí.

Je tu mandát z voleb a ten by měl být včas naplněn činy. A opřít ty činy o mimoparlamentní politiku, o aktivní a přemýšlivé občany, kteří se nenechají strhnout pocitem povolební frustrace a chaosu. V takovém milieu by se snad mohlo vytvořit snášenlivější a hlavně užitečnější prostřední nalevo mezi liberály a konzervativci.

Co nám hrozí? Propojení politiky a byznysu a kompromis s dosavadní politikou Topolánka a Nečase. Jestli se velká změna vymění jen za drobné korekce, je třeba lidem vysvětlit rozdíl mezi prodavači iluzí a skutečnou nadějí.

Řekněme si jasně, jakou část vize změn ve společnosti lze zachránit, abychom se nevrátili do vyjetých kolejí kvazireforem předchozích pravicových vlád. Pragmatický radikalismus znamená schopnost jít na podstatu a současně mít jasno o realizačním potenciálu. Tak to zkusme na konkrétních tématech.

Jde především o opatření k nastartování ekonomického růstu a snižování nezaměstnanosti, zavedení daňové progrese, o prosazení zákona o majetkových přiznáních a zákona o obecném referendu jako nástroje přímé demokracie, rozhodnutí o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a druhého pilíře důchodového systému. A také schválit státní rozpočet na rok 2014 či účinně řešit krizi na Ostravsku.

Tady může levice po volbách začít získávat nové body. Jsem přitom přesvědčen, že programový duel pravice – levice neztratil své opodstatnění, jak nám sugerují například pánové Jiří Pehe či Václav Bělohradský.

O tom je KSČM nyní připravena jednat se všemi stranami zvolenými do Poslanecké sněmovny. Kvůli presudoproblémům některých politiků nelze zapomenout na skutečné problémy země. A k novému stylu politiky by měla rozhodně patřit jak komunikace napříč politickým spektrem v nové Sněmovně, tak i komunikace s četnými občanskými iniciativami.

Nesourodý kaleidoskop jejich četných návrhů (nesouhlasím s Václavem Bělohradským, že politika jako postmoderní puzzle je fatální) tak mohou změnit v reálný vektor pohybu společnosti vpřed.

KSČM je jediná ze stran v Poslanecké sněmovně, která v těchto volbách netratila. Možná schopnost být kriticky konstruktivní a současně promýšlet věci v širším záběru, na více tahů dopředu jsou návodem k potřebné stabilitě i pro ostatní.