Na druhou stranu je pravdou, že tato vláda byla sestavena mnohdy ze stran s protichůdnými představami a že vlastně nějakou ucelenější, konzistentnější rozpočtovou filozofii ani mít nemohla a že tedy za těmi čtyřmi rozpočty, včetně toho posledního, asi těžko hledat nějakou rozpočtovou filozofii, mám-li použít poněkud vznešenější výraz.
Rozpočet na rok 2018 pochopitelně vychází z určité makroekonomické predikce a je otázka, jestli tato predikce je odpovídající, jestli jsou příjmy predikovány spíše konzervativně nebo více realisticky. Pokud jste se dívali na pasáž, která hodnotí tu upravenou predikci, myslím tu za září, kdy dorazila čísla ze statistického úřadu za poslední kvartál, jsou to pochopitelně odhady HDP, ale indikovaly pětiprocentní růst, tak se tam několik miliard připsalo jak na příjmech, tak na výdajích.
A hodnocení této predikce, tedy míry růstu příjmů, je hodnoceno většinou těch institucí, které vstupují do konsenzuální prognózy jako spíše realistické, tedy nikoliv konzervativní. V předchozích letech to bylo hodnoceno spíše konzervativně, ty prognózy, některé instituce dokonce hovořily o optimistické prognóze. Takže to jsem chtěl předeslat. Ono totiž s tou predikcí a schválením základních čísel hodně souvisí s tím, kde nám zbude, kolik nám zbude a jaký bude prostor pro případná rozpočtová opatření během roku. A připomenu opět praxi celých těch čtyřech let, tedy vlastně všech čtyřech rozpočtů, 2015, 2016, 2017 a teď nás čeká 2018, že ani v jednom případě ta základní, velká čísla nevyšla. Nevyšla naštěstí tedy v pozitivním slova smyslu, to znamená, že bylo více příjmů a že byl menší deficit, dokonce v jednom roce nám to už reálně skočilo do významného plusu. Mám na mysli ten mimořádný rok 2016, který se ale v té míře určitě opakovat nebude, ale svědčí to o něčem, svědčí to minimálně o tom, jak jsou tyto rozpočtovány, sestavovány, jak máme brát vážně ta východiska makroekonomická, protože když se to stane čtyřikrát, tak už to skoro nevypadá na náhodu. Už to vypadá jako určitý způsob práce, kdy v každém takovém rozpočtu je určitá vnitřní rezerva.
Ze začátku ta rezerva byla na dluhové službě, protože se pronikavě měnila situace na kapitálových trzích, nyní ty rezervy můžeme hledat třeba někde jinde, například to bylo v tom roce 2016 to dočerpání evropských peněz.
Takže to pokud jde o tu kvalitu východisek a zároveň se dostáváme i k problému, že samozřejmě když nám přistanou v lavicích státní závěrečné účty, máme tady dluh z minulého volebního období, že ještě není projednaný státní závěrečný účet za rok 2016 a během jara se dočkáme státního závěrečného účtu za letošní rok, tak tam bude mimo jiné i vypořádání onoho výsledku a byť můžeme říci tedy, že to je do jisté míry účetně vázáno, tak je na rozhodování, co s tím výsledkem jaksi uděláme a jestli půjdeme spíše tedy cestou umořování a dosažení jakési radosti z vyrovnaných rozpočtů, byť si myslím, že to nikdy není o jakési absolutní vyrovnanosti, i vyspělé země jsou opakovaně zadlužovány, a nebo zda tím pomůžeme ať již v dobách těžkých, nebo v dobách politicky citlivých, tedy v dobách předvolebních, nějaký ten peníz rozdat navíc.
Je pravdou, že je asi ambicí dobrého správce eráru, aby fiskální úsilí působilo nikoliv pro-cyklicky, ale směrem k vyrovnanosti. Tomu slouží strukturální deficit, tedy deficit očištěný o cyklické vlivy a jenom připomenu, že je normován tento strukturální deficit, např. v konvergenčním programu, ale i dalších dokumentech, kde se hovoří o horním stropu, který by neměl být překročen: jedno procento HDP. Opět když se podíváme na minulost, tedy rok dokonce i 2014, klidně byť to byl Rusnokův rozpočet v podstatě, tak vidíme, že se přes to jedno procento reálně nedostaneme, ale že přestože byla hospodářská konjunktura, tak jednou to šlo nahoru, jednou dolů a je zajímavé si říci, proč tomu tak bylo. Například rok 2014 byl nečekaně vyšší strukturální deficit. Můžete říci, že ten rozpočet připravovala Rusnokova vláda nebo že bylo také před volbami. A stejně tomu tak je v roce 2018, protože v materiálech se hovoří o tom, že se opět přiblížíme tomu jednu procentu, byť nám je slibováno v rámci těch střednědobých výhledů, že v roce 2020 už zase bude lépe a půjde to dolů. Jaksi uvidíme, ale to kolísání v každém případě ukazuje, že ty střednědobé výhledy nejsou zrovna věcí, podle které se můžeme vážně řídit. Čili to kolísání tady je, ale přesto si myslím, že to není problém takové úrovně, abychom opravdu hovořili o hrůzyplném rozpočtu, který musí být vrácen, který v podstatě je provozně rozežraný do té míry, že jaksi je nezbytné skutečně risknout i ten týden, dva, čtyři a já nevím kolik týdnů by to nakonec bylo, rozpočtového provizoria, aby na Ministerstvu financí mohli ten rozpočet přepracovávat. Ono totiž to není jenom o tom, že projde usnesení o vrácení tedy rozpočtu, o přepracování s nějakým zadáním, protože to zadání pochopitelně je paušální, ale jde o to, kde ty peníze - tady bylo zmíněno 22 miliard - kde je seškrtáte, protože ony ty chytré škrty, ty smart cuts, tak ty se hledají poněkud komplikovaně a většinou se šetří tam, kde je nejméně odporu. Ale pak někdy založíte fenomén tzv. odložených výdajů, to znamená zkrátka se k těm výdajům vrátíte až jaksi bude situace poněkud příznivější či benevolentnější. Skutečně chytré řezy se musí opírat o určitá systémová opatření, samozřejmě i v oblasti provozu či fungování, běžného fungování státní správy.
Co je významným prvkem tohoto rozpočtu, a myslím, že už to tu zaznělo, pokud jsem dobře poslouchal, tak že nás čekají v roce 2018 nižší čerpání transferů z Evropské unie. To souvisí i s přechodem od roku 2015 na nové rozpočtové období, schopnosti čerpat, připravenosti atd. Ale zřejmě je to reálný problém, když tedy jaksi předkladatel návrhu vychází z čísel, které tam dal, např. na operačních programech se uvažuje o pouhých 40 mld. korun a musíme s tím počítat, protože konec konců to celkové číslo, celkové investiční či kapitálové výdaje, je navzdory řečem o tom, že české, tedy z hlediska českého rozpočtu, kapitálové výdaje jsou mírně vyšší, což je pravda, ale to celkové číslo prostě nižší je. A nemůže to nemít dopad na intenzitu investiční výstavby zejména v oblasti infrastrukturních projektů, a proto také předpokládám, že ve druhém čtení bude tak trochu jaksi atakována dotace do Státního fondu dopravní infrastruktury, možnosti dofinancovat regionální infrastrukturu atd. Prostě to je součást reality.
Rozpočet v dobrých časech určitě dává na dobré věci také, nejenom že rozežírá ty peníze a já ho musím také za něco pochválit, konec konců dokonce i na tripartitě zářijové odboráři, kteří původně připravovali stávkovou pohotovost, pokud neustoupí politická reprezentace, tak řekli, že s tímto rozpočtem už jsou schopni žít, že akceptují to, že jejich klíčové platové požadavky byly zohledněny. Samozřejmě, že jménem našich voličů musíme kvitovat i konkrétní valorizace včetně valorizace důchodů.
Celá řada věcí se sem také nedostala, byť byla ve volebním období slibována, ale logicky ve volebním období už to nemohlo být rozpočtováno. Takže to uvidíme, jak se s tím popasujeme. V každém případě toto já vnímám jako pozitivum, ať už jsou to mandatorní výdaje, které samozřejmě vycházejí ze zákonů a norem, a nebo jsou to výdaje spíše tedy exekutivního či politického charakteru. Je to v pořádku, protože si myslím, že nelze jenom být v zajetí účetní představy, že když ekonomika roste, tak se škrtá a když je krize, tak se přikládá pod kotel, protože furt se bavíme o jiném druhu peněz než ten, který dorazí ke konečnému klientovi, to znamená v podstatě k občanovi. Vždyť kupní síla občanů by měla odrážet to, že ekonomika se má lépe. A kdy tedy máme přidat občanům, když ne v době, kdy se daří? Protože když bude krize, no tak samozřejmě řeknete: bohužel, ale musíte šetřit, přestaňte si - to je výborný, když se vykládá tedy důchodci: přestaňte si kupovat auta, kožichy a jezdit na Mallorcu, protože on to vidí prizmatem tedy poněkud pragmatičtějším a zajímají ho daleko obyčejnější výdajové položky. Takže já si myslím, že toto je naprosto v pořádku a dokonce si troufnu zopakovat argument ekonomů, tedy není to politický argument, že dokonce i výše nákladů práce není v rozpočtu s konkurenceschopností, samozřejmě předpokládá to určitou adaptaci naší ekonomické struktury.
My asi máme už jak mne posloucháte, tak je zřejmé, že oproti třeba kolegům z ODS nebo z TOPky máme poněkud jinou rozpočtovou filozofii. Já si dokonce myslím, že i když příjmy v tomto rozpočtu jsou navrhovány o 5, 2 % větší - a to při odhadovaném hospodářském růstu 3,1 % - čili z jednoduché matematiky vyplývá, že nám mírně vzroste daňová kvóta. Myslím si tedy, že ta aktivita na příjmové straně mohla být ještě vyšší. Ale chápu, že to nelze bez zásahu do daňových zákonů. Čili z toho vyplývá, že uvidíme do budoucna.
V každém případě ale nejen z důvodů většího daňového výnosu, ale i z hlediska rozložení daňové spravedlnosti musím prostě připomenout náš evergreen. A znovu tu zazní a bude to zaznívat dál, že daňová progrese a větší zdanění velkých peněz je pro nás důležitější, než honit pro frfníky ty malé živnostníčky, zaměstnance, a tak dále - nebo dokonce, jak tady pan poslanec - řídící za mnou - pan poslanec Okamura tady hřměl na adresu nepřizpůsobivých a parazitujících. Nemyslím si, že naše chudina je tím hlavním parazitem. Obávám se, že daleko více na společnosti parazitují ti, kteří jsou v podstatě obratní, pokud jde o dotační a daňové manipulace. Ale nebudu adresný, abych tím nekomplikoval dnešní, zatím relativně poklidné, projednávání.
V podstatě musím skončit jedním závěrem, který jsme dneska dohodli na poslaneckém klubu, čili de facto tlumočím také stanovisko klubu, byť jsem neaspiroval na využití dobrodiní příslušného ustanovení jednacího řádu. Já jsem si počkal, protože konec konců jsem si rád poslechl předřečníky. Shrnu to takto. I když v této Sněmovně neexistuje žádná hlasovací koalice, pokud jde o jednotlivé zákony, tedy včetně rozpočtu. Neexistuje žádný trojspolek stran, které už se vidí v nějaké přímé, čí nepřímé podobě zakomponovány do vládnutí.
Ale existuje návrh rozpočtu, který byl předložen starou končící vládou. Změnit ho, počínaje tím, že nelze změnit zákony, a tak dále - nelze. Pokud je tady navrhováno vrácení, přepracování, musím říct, že budeme hlasovat proti tomuto návrhu, protože postrádá smysl a čtu to spíš jako určité politické gesto, nikoliv, že by to mělo projít. A pokud jde o samotné hlasování o návrhu v prvním čtení, tedy ta základní čísla, tak si myslím, že to odhadnuto vyjde tak, že to schválí stará koalice, možná se přidá někdo z SPD, uvidíme.
Ale pro nás je to jasné. Tudíž nechceme přijímat politickou odpovědnost za to, jak to bylo zpracováno. Je to pro nás neutrální záležitost. Ale o to víc budeme sledovat, jak v tom malém časovém úseku - to znamená v podstatě ten týden dva do 19. prosince, kdy budeme ve finále - se bude diskutovat nad pozměňovacími návrhy. Protože bych byl nerad, aby se tento návrh, který není náš, aby byl ještě horší. Ale pokud bude lepší, tak jsme samozřejmě připraveni jistou míru vstřícnosti, či chcete-li státotvornosti jaksi vynaložit, protože si myslím, že lepší být může.
Tady někdo mluvil o umění možného. My nechceme nemožné, ale rozhodně tento návrh není na stropu svých možností, byť je mi jasné, že můžeme diskutovat už jenom na bázi některých strukturálních dílčích změn, nikoliv změnit koncepci rozpočtu a měnit základní čísla. Tolik za mě a za frakci KSČM.
Děkuji za pozornost.
