Teroristický útok v Paříži vyvolal nejen vlnu xenofobie, ale upoutal pozornost na migrační politiku v EU. Mainstreamové politické síly svorně opakují, že je tu třeba dávat jasné odpovědi, jinak je nabídnou extrémisté v podobě kulturní nesnášenlivosti. Jaké to ale mají být odpovědi ?
Rysem moderní civilizace je, že mobilita lidí míchá kultury. Je iluzorní vyzývat lidi, aby žili jen tam, kde se narodili a vyrostli. Není to náš geneticky předurčený úděl. A stavět ploty proti cizí bídě v době globalizace chudoby nemá příliš smysl. Odlišnosti je přitom třeba usmiřovat, ne potlačovat.
Chybou je především stavět rovnítko mezi přistěhovalce a teroristy. USA byly v podstatě vytvořeny přistěhovalci z celého světa. Koloniální mocnosti také otevíraly dveře přistěhovalcům ze svých kolonií. Problémem prostě nejsou přistěhovalci ale jejich izolace ve vlastních chudinských ghettech.
Nové migrační vlny vyvolává hospodářská i politická nestabilita některých zemí třetího světa. Trvalejší řešení je tedy odstranit tuto nestabilitu v zemích, odkud tito lidé přicházejí. Běženci by to možná měli jednodušší ve „svém“ civilizačním okruhu (bohatší země islámského světa by se měli aktivněji zapojit). To ovšem nevyřeší aktuální situaci všech běženců. A představa že lze hermeticky uzavřít schengenský prostor je nereálná.
Rizikům spojeným s migrací čelí jednotlivé členské země EU převážně samostatně. Hledat celoevropské řešení se tu nabízí, ovšem např. kvótovat uprchlíky na jednotlivé členské země naráží na jejich zájmy i místní politickou situaci.
Nejde jen o striktní řešení tzv. ilegálů a osoby podezřelé z páchání trestné činnosti, ale i žadatele o azyl. Nestačí takové běžence zachytit a internovat, ale rozhodnout co s nimi dál. Od bezpečnostního prověření až po možností pracovního zapojení.Přijetí 15 syrských dětí v ČR je v této souvislosti pochopitelným, potřebným, ale spíš jen symbolickým aktem.
Samozřejmá je v EU spolupráce v oblasti sdílení zpravodajských informací, spolupráce v oblasti policejních opatření včetně přeshraničního sledování,, vytváření společných protiteroristických sil nebo sil pro boj s nelegální migrací.Opatrnost je na místě, ovšem nemělo by to současně znamenat útok na míru lidských práv, právo na svobodu pohybu, na vyznání atd..
Co tedy obnáší věcné řešení migrace s ohledem na základní solidaritu a lidská práva ? Základní parametry takové poltiky existují Migrantům ze zemí mimo EU přidělovat pracovní povolení v rozsahu, který jsme schopni pojmout a v profesích, které jsou přínosem. Každá země má nějakou kapacitu pracovního trhu, kterou nemůže překročit.
Novela zákona o pobytu cizinců by měla jednak znemožnit vysávání solidárního systému, ale také zajistit, aby nedocházelo k diskriminaci této skupiny lidí. To znamená stanovit jasná pravidla pro čerpání zdravotního a sociálního pojištění legálními migranty.
Problém je že část zahraničních pracovníků, kteří přijdou o práci, tak tu zůstává. Nemohou ale vstoupit do evidence uchazečů o zaměstnání a nemohou pobírat podporu v nezaměstnanosti a přestávají být účastníky veřejného zdravotního pojištění. Často jsou to lidé zadlužení, na hranici chudoby a jejich deportace je uvrhne do neřešitelných problémů. Snaží se obcházet imigrační legislativu a zaměstnává se na černém trhu, kde chybí účinná kontrola.
Přijímání uprchlíků není demografické inženýrství je to objektivní fenomén provázený nemalým sociálním i bezpečnostním problémem. Část těchto osob může být skutečně absorbována i zločineckým prostředím Tam může nastoupit i soudní řešení včetně deportace. Nepošklebujme se však proto těm, kteří apelují na spojení věcnosti a humanity. Copak ti, kteří byli ochotni před tři čtvrtě stoletím pomoci uprchlíkům přec nacismem byli cejchování jako nepraktičtí či kosmopolitní „sluníčkáři“?
