Každý si dnešní státní svátek připomíná jinak. Účastníci tehdejší manifestace si určitě vzpomenou, že se tam sešlo pokojně procházkou jen na pár tisíc lidí. Hesla jako „Dialog“ či „Chceme demokracii“ vyjadřovala neagresivní panující náladu. Ani heslo „Pusťte politické vězně!“ nebylo už nic mimořádného.
Jako řada jiných účastník jsem tehdy v ono teplé podzimní odpoledner přihlížel z chodníku. Přes pokojný charakter to ale tehdejší policie neprodyšně uzavřela a začala to brát šmahem. Pitoreskní byly neustálé výzvy bezpečnosti k rozchodu, když prakticky nebylo kam jít. Akce byla sice nepovolená, ale copak tehdy omezená svoboda shromažďování umožňovala jiný postup?
Nakonec začali vybrané lidi (kolem několika stovek) nakládat u hotelu Evropa do autobusů a zbytek manifestujících propustil koridorem v Jindřišské ulici Zásah nebyl tak brutální jako během Palachova týdne, ale nějaká rána tam ze strany orgánů, vybavených helmami štíty a obušky, taky padla. Mne tam tehdy sebrali spolu s dalšími.
Na takových akcích si každý mohl udělat obrázek o tom jak směšná byla následující oficiální tisková prohlášení, která ospravedlňovala zákrok s tím, že šlo o akci nelegálních rozvracečských skupin s protisocialistickým obsahem.
Když jsem později slyšel že tehdejší pražský stranický šéf Miroslav Štěpán (byl jsem tehdy několik měsíců čerstvým členem strany) prohlašoval že na Václaváku byly jakési bandy a gangy, nevěděl jsem jestli se mám smát či jen kroutit hlavou. Zastrašování v atmosféře zlomu už ale nepůsobilo.
Do společnosti se tak šířilo povědomí o zmatené moci, která neví co chce a stále více lidí jí už nevěří. Pokud moc neunese, když se na pokojném shromáždění vykřikne třeba „Ať žije Charta 77“ a rozhodne se k represivnímu zákroku, mluví to za vše.
Po naložení do autobusu jsme my zadržení absolvovali anabázi po přeplněných věznicích (Příbram, Ruzyně) jsem já osobně nakonec skončil na Pankráci v cele předběžného zadržení. Jeden z blogerů na aktuálně.cz si možná ještě vzpomene jak jsme tam spolu strávili 48 hodin.
Tu vzpomínku dnes už beru jako ukázku absurdnosti z posledních dnů minulého režimu. Když mne 30 října 1989 propustili, moje partnerka, kterou o víkendu přišel informovat orgán o mém zadržení, se rychle uklidni A za dva týdny se začalo vše měnit tak rychle že měli všichni stejně jiné starosti.
Dnes nikdo občanům manifestovat nebrání. Na státní svátek probíhají akce různé. Oficielní pompa stejuě jako akce upozorňující na problémy současnosti. Na 28 říjen se někdy lepí i extremisté. Ale zboření barier které blokovaly základní politické svobody už musí zůstat trvalé.
Před 25 lety lidé volali po změně. Mnohé změny přinesly zklamání a lidé dnes také volají po změnách. Nestačí jen svoboda, také sociální spravedlnost je potřebná. Debata jak formální lidská práva zreálnit s pomocí naplnění práv sociálních hospodářských už ale může a hlavně musí probíhat na půdě důsledné demokracie.
