Mezi panelisty tam usedli spolu se mnou i jeden z autorů knihy politolog Michel Perottino a sociolog Ondřej Slačálek. Ve vztahu ke KSČM tam zazněla především otázka nedostatečné transformace KSČM. Mojí odpovědí na hlavní otázku bylo, že KSČM určitou strategickou proměnou (transformací) prošla již při svém vzniku. Jejím jádrem byla distance od mocenského a ideového monopolu a přijetí myšlenky ekonomické a politické plurality. Odmítl jsem ztotožňovat transformaci se sociáldemokratizací a s přijetím kapitalismu jako status quo. Strategickou alternativou KSČM je demokratická inovace myšlenky socialismu a na tomto základě je naším úkolem reagovat na aktuální vývoj (tedy reagovat programovou i organizační adaptací a ne další proměnou naší politické identity).
Na seminář bezprostředně reagoval v tisku jeden z účastníků Alexandr Mitrofanov článkem „Nad vějířem východisek z krize“ (Právo 4. května). Kvitoval, že se KSČM na jedné straně kriticky vymezuje vůči stalinismu a na druhé straně se nevzdává myšlenky na sociální a politické revoluce bez autoritářských excesů. A zamyslel se přitom nad připraveností stranické scény na hloubku systémový problémů, které nás čekají. Varoval přitom před zneužitím nálad k upevnění pozic oligarchů a k posílení politických zisků populistických projektů jako je např. Úsvit senátora Tomia Okamury.
Na tento článek polemicky navázal další účastník semináře Antonín Rašek svým komentářem „KSČM levicovému radikalismu překáží“ (Právo, 6. května). Uznal, že téma další transformace KSČM je mylné, pokud strana nechce být ani sociálnědemokratickou ani stalinistickou. Rozvedl ovšem Slačálkovu myšlenku, že KSČM pouze vytěžuje zdání radikální strany. a ve skutečnosti je subjektem spíše konzervativním. Jeho závěr zní, že současná podoba kdysi masové a dnes přestárlé KSČM je překážkou institucionalizace skutečně radikální levice.
Podle Raška může radikální levicovou roli potenciálně plnit jen ČSSD. KSČM je pro něj konzervativně zatížená svou minulostí a Okamurův projekt zase vábí jen krátkodechým populismem. Po té, co populismus u nás už diskreditovaly Věci veřejné, Rašek věří v návrat rozhodující role tradičních stran, přestože důvěra v ně zejména u středních vrstev zatím spíše klesá (příkladem může sloužit úspěch italského hnutí Pět hvězd komika Beppeho Grilla) .
Se závěrem, že radikální levicí není KSČM, ale ČSSD lze však těžko souhlasit. Sami autoři diskutované knihy píší o ČSSD jako o subjektu, který spíš naplňuje znaky kartelové strany. Tedy strany prorůstající do mocenského aparátu dnešního státu, posouvající se od radikálních programových vizí k pragmatickým politikám v rámci daného systému. Nemluvě o opakovaných aliancích s politickou pravicí. KSČM takovou stranou není a jasně jsem účastníkům semináře sdělil, že ani nechce být.
Důležité je vypořádat se se Slačálkovou myšlenkou, že odkazy KSČM na socialistickou alternativu jsou jen nostalgickými stereotypy, zakrývající nedostatek nových nosných radikálních myšlenek Rašek to dokonce dotahuje do tvrzení, že nenabízíme žádné vlastní vážné aktuální téma. Přitom jsem na semináři přímo před ním jako příklad radikální myšlenky uvedl požadavek strategického řízení společnosti či akcent na hospodářskou demokracii. Doplnit lze odvahu při solidárním rozdělení daňového břemene či pevné regulace finančního sektoru. Tedy oblasti, kde hrozí ze strany ČSSD spíše drobečková politika.
Praktické důkazy, že KSČM není do minulosti zahleděná strana, ale skutečná radikální levicová síla se strategickou perspektivou lze snášet i v diskusi na připravované ideové konferenci KSČM, která proběhne 25. května t.r. Šance ukázat potenciál strany, která v krizi neplní jen tribunskou roli k protestním voličů a neposkytuje jen útěchu nespokojeným, ale také může garantovat reálné a zásadní levicové změny ve společnosti. Tedy to, co stále větší část společnosti očekává.
Bylo publikováno na www.halonoviny.cz
