Přesto, že Řecko je tak silně předlužené, tak ani zde nelze mluvit o tom, že neexistují alternativy reforem. Ostatně právě proto zde byla na 48 hodin vyhlášena další generální stávka. Řekové stávkují, protože se zaměstnancům kvůli zrušení většiny příplatků a odměn sníží mzdy o celé desítky procent. Zároveň porostou nepřímé daně, které způsobí nárůst cen zboží. Řecký parlament nyní projednává už další kolo úspor a škrtů. Předkládá ho premiér Jorgos Papandreu (PASOK), jehož vláda má po volbách v roce 2009 v třísetčlenném parlamentu většinu 155 poslanců a který nedávno velmi těsně ustál hlasování o důvěře.

V Řecku se prolínají důsledky nedávné světové krize a nerealistická politika dluhů, kterou léta tolerovaly jak vlády konzervativní pravice (Nea demokratia), tak socialistů (PASOK). Typickými pro řecké poměry se staly přebujelá byrokracie a impotentní daňový systém. Realitu při vstupu do eurozóny v roce 2002 zakrývalo falšování statistik, nepomohly ani megalomanské projekty typu olympijských her či závody ve zbrojení se sousedním Tureckem.

Na začátku května loňského roku se Řecko stalo první unijní zemí, která se dohodla s EU a MMF na finanční pomoci. Loňský záchranný balíček v objemu 110 miliard eur (2,7 bilionu Kč) byl podmíněn ozdravěním řeckých veřejných financí. Finanční pomoc funguje jako věřitel poslední záchrany. Pokud by tyto půjčky nebyly splaceny, tak břemeno nakonec ponesou zejména daňoví poplatníci zemí eurozóny. To byl mimochodem důvod, proč se zpomoci „vyvinilo“ Slovensko.

Nyní jde o vyplacení páté splátky ve výši 12 miliard eur (289,5 miliardy Kč) z původního balíčku a o dalším záchranném balíčku se uvažuje. Bez těchto financí se Atény ocitnou v platební neschopnosti (nastane tzv. default neboli státní bankrot). Přitom řada politiků už nevěří, že nové dluhy Řecku pomohou, a volá po plánu B. Je pravděpodobné, že významnou část dluhu asi Řecko tak jako tak nesplatí. Současný rating země je CCC, tedy hranice insolvence.

Česká republika se odmítá dobrovolně přidat k záchrannému plánu eurozóny. Pokud by byla do pomoci vtažena svým rozpočtem celá EU, tak by šlo i o peníze z našich odvodů do Bruselu. A tady se řecký strašák znovu vrací na scénu. Miroslav Kalousek využil obav, že vývoj v Řecku může vyvolat zpomalení růstu na trzích EU, se kterými jsme úzce spojeni. Dosavadní neplnění rozpočtového plánu by, za prvé, svedl na vnější vlivy, a za druhé, by takto zdůvodnil další zvýšení DPH. Koaliční kompromis totiž hovoří o jednotné sazbě 17,5 %, kdežto ministr financí by si přál rovných 19 %. Řecká karta by tak měla zakrýt, že existuje i jiný než vládní postup.

Alternativy ozdravných plánů by se měly otevřeně diskutovat i v případě řecké krize. Dosavadní úsporná opatření totiž již prohloubila hospodářskou recesi země. Řecký HDP v prvním čtvrtletí letošního roku meziročně klesl o 5,5 procenta. A z dluhů zemi může dostat jedině dlouhodobý reálný vzestup ekonomiky. Proto se nelze spokojit s pouhou politikou plošných škrtů. Nepomůže ani utíkat z evropských struktur a spoléhat na mezinárodní dluhovou arbitráž po bankrotu. Absurdní by také bylo věřit v návrat od tvrdého eura k  někdejší řecké drachmě. To dnes již není cesta k ekonomické suverenitě. Následná hyperdevalvace obnovené měny by totiž měla likvidační účinek, včetně silného exodu obyvatelstva do ciziny a oživení hrozby vojenského režimu v zemi v zájmu udržení pořádku.

Klíčovým krokem je takové strukturální přizpůsobení veřejných financí a celé řecké ekonomiky, které zvýší její produktivnost. Spolu s tím je potřeba udělat jasný audit dluhů a jednat s věřiteli o změně jejich nevýhodné struktury. Asi třetinu řeckých dluhů historicky drží velké soukromé francouzské a německé banky. Jsou to dluhy s vysokou tržní cenou díky rizikovému příplatku. Tyto subjekty by neměly šroubovat dál dluhovou spirálu s pomocí úroků a měly by se zapojit do oddlužení Řecka, minimálně tím, že své půjčky vymění za dluhopisy s nulovým kuponem (tj. bezúročné).