Když excentrický Petr Hájek nedávno prohlásil, že sexuální výchova má bolševické kořeny, mávl jsem nad tím rukou. Když ale Václav Klaus mladší, seriozní ředitel ještě serioznějšího gymnasia, k tématu dodal, že slovo sex do výuky nepatří, neubránil jsme se již reakci. Omlouvám se, snad to příště nebude na takové téma zapotřebí.

Dovedu pochopit, že na věci může existovat liberálnější i konzervativnější pohled. Liberálové nás mají emancipovat od přežitků, konzervativci zase brání, aby ti první ve své netrpělivosti nenadělali zbytečné chyby. Křižácká tažení konzervativců ale ztrácí smysl, pokud jde proti dosažené civilizační úrovni, pokud se snaží obrátit tok času zpět. A sexuální výchova patří mezi takové civilizační mety, před které by nás různí Koniášové neměli vracet.

Právo dítěte na informaci v oblasti sexuální výchovy podporuje i Evropský soud. Sexuální osvěta pomáhá děti chránit – osvícený člověk se vyvaruje traumatizujících chyb. Zaráží mne tedy, jak může odpovědný ředitel školy jako je Václav Klaus jr. říci, že sexuální výchova představuje pro školy redundantní (tedy nadbytečnou) agendu. Bohužel s ním souzní i premiér Petr Nečas, který tvrdí, že rovněž není zastáncem sexuální výchovy na školách.
Jedna z mých dcer je ještě v gymnasiálním věku. A pokud jí bude někdo v rámci sexuální výchovy vysvětlovat tak přirozené věci jako je menstruační cyklus nebo možnost masturbace, určitě jí to nepoškodí. Většinu teenagerů dnes takové informace ani nepřekvapí. Já takovou věc rozhodně za perverzní nepovažuji. Možná že větší problém mají rodiče, kteří si myslí, že na takové věci je neslušné byť i pomyslet.

Nejdříve bych se vypořádal s Hájkovým bludem, že se tu s příručkou sexuální výchovy oživuje nějaký bolševický trend zestátnění sexu. Nebyli to nějací novodobí levičáci, ale už starověký filosof Platón, který si přál, aby stát nahradil při výchově otce i matku. V tradici volnomyšlenkářské antiky byla ale láska spojena jak se symbolem Dionýsa (svobodného erotismu), tak Apolla (rozumové odpovědnosti). Žádné odmítání role rodičů tam nenajdeme.

Pokud nám pan Hájek připomíná varování Aldouse Huxleye před zneužitím eugeniky, je třeba mu připomenout že tento štafetový kolík převzali rasisté a nikoliv levicoví pokrokáři. Ti snili o osvobozené lásce, otevřených modelech soužití, ne o společném vlastnictví žen a odjímání dětí rodičů státem. Chápali to především v rovině osvobození (zrovnoprávnění) ekonomickém. Nebyl to ostatně Karel Marx, ale Sigmund Freud, který mluvil o osvobození pudového života a o Erotu jako motoru našeho konání.

Václava Klause jr. dráždí při výuce slovo sex, že prý stačí jen učebnice biologie. Sexus, neboli pohlavní pud ale přeci slouží biologické reprodukci. Sexuální výchova pak lépe než výuka biologie odráží to, že lidská sexualita se stává také fenoménem kultury. Ale i zde je spousta kulturních stereotypů a falešné mystiky – kdyby soulož byla chápána jako náboženská mise, pak nám skutečně hrozí demografická bomba. Plození a rozkoš se od sebe u člověka oddělují a s tím také vzniká péče o rozumovou distanci mezi instinkty a okamžitým jednáním. A už Bertrand Russel věděl, že „etika má být věcí rozumu, ne pověr“.

Když byl zveřejněn slavný „Kinsey Report“ , studie o sexuálním chování Američanů (1948) a Američanek (1953), prudérní mravokárci tehdy reagovali jako dnes. Rozum ale od té doby potvrdil, že s kulturním vývojem se právem objevuje ve společnosti pohlavní demokratizmus. Ten obohacuje náš život tím, že informuje o přijatelných varietách sexuálního chování a zpřístupňuje také sexuální svobody. Dnešní společnost zbavila smyslnost nálepky hříchu. Ve změněném světě se plasticky mění i sexuální postoje.

Jistá obezřetnost vůči inovacím sexuálního chování je jistě na místě. Kdo se bez výhrad zaručí třeba za novinky typu „cybersex“ či „swinging couples“ ? Ale když máme v ČR zákon o registrovaném partnerství, tak proč by se děti nesměli ve škole dozvědět o kulturní omezenosti homofobie?

Spektrum tolerovaného sexuálního chování je dnes širší než za našich dědů – to ale předpokládá i lepší znalosti. Aby se uměli rozhodovat nejen podle principu okamžité slasti, ale také podle kriterií reality. Totalitní chování není v informační otevřenosti vůči otázkám lidské sexuality, ale naopak v omezování přístupu k nim. To se týká i našich dětí.

Mravokárci, kteří autoritativně zatracují mnohé z novodobé sexuální revoluce, byli a asi i budou. Ale pozor na zablokování normálního sexuálního instinktu. U někoho pak mohou neuspokojené orgiastické potřeby sublimovat do směšného mesianismu. Včetně svádění tohoto problému na bolševického bubák.