První význam byl připomínkou roku 1939, tragedie nacisty zastřeleného studentaJjana Opletala a následně zavření českých vysokých škol jako kroku k vymazání existence našeho národa. Druhý význam se váže na události na národní třídě v roce 1989, kde zdaleka nešlo jen o Zifčíkovo "umírání", ale impuls k prolomení degenerativní nehybnosti tehdejšího režimu a obnovení šancí na svobodou cestu k lepší budoucnosti.

       Zatímco první význam byl jakoby odsunut už jen do učebnic dějepisu, druhý se stal  slavnostním rituálem  nové doby, který spíše než ideálům svobody slouží novým mocným, aby se publiku v podhradí prezentovali s gloriolou ochránců  výdobytků dneška. To, že dnešní státní svátek není jen příležitostí ke kladení věnců a květin, ale že do ulic znovu vyrazili znepokojení studenti ukazuje, co si část společnosti o vyžití šance k lepší budoucnosti myslí.

          V každém případě tehdy před 21. lety byla  spuštěna imploze režimu, který sliboval mnohé, ale nakonec definitivně ztratil schopnost regenerace.  To by nezměnilo ani připravované povolení živnostenského podnikání a uvolnění hraničního režimu. Systémové selhání tohoto režimu není jen neživotnou abstrakcí, ale je doložitelné v rovině ekonomické i politické. Proces předání moci byl sice vyjednán mezi Američany a Sověty a byl zpravodajsky zajišťován, ale byl tu především oprávněný odpor širokých vrstev proti modelu systému, který odbočil z cesty pokroku a prokázal svou neživotaschopnost.

       Vznikla tak příležitost chopit se šancí na spoluutváření nového světa. Požadavky na to, aby nebyly kladny překážky v šíření objektivních informací a aby byly   urychleně a před zraky veřejnosti vypracovány zákony týkající se základních politických práv  byly podporovány napříč celou společností. Listopad 1989 nebyl pouhým politickým antiúnorem, nebyl ani pouhým majetkovým převratem.  Pád monopolu státostrany na pravdu dal naději, hledačství nového zase získalo svůj smysl i kouzlo.

          Hybnou silou dalšího vývoje se nakonec nestalo hnutí lidí, nýbrž skupiny, které se v tehdejším degenerovaném systému zformovaly z řad hospodářských elit,  stínové ekonomiky, intelektuálních elit ale i  byrokracie, a které cítily příležitost vytvořit mocenskou páteř nového systému. Obsah výsledného společenského pohybu byl polovičatý a jeho perspektiva byla dokonce širokým společenským vrstvám ukradená.

        Také levice obecně tušila potřebu změny ještě před krachem předlistopadového režimu. Lepší alternativu nekapitalistické společnosti však neměla promyšlenou. Ukázalo se, že konec 80. let ji zaskočil nepřipravenou na nové strategické výzvy. Kůl v plotě těžko mohl oslovit ideologií, která odtržená od života strnula v nezáživné agitační klišé a které nepomohla ani rychle zastarávající perestrojková frazeologie. Jak mohli rozumět zítřku, když měli až příliš pod kůží včerejšek.

         Tehdejší každodenní poměry v tzv. reálsocialismu byly podivná směs normalizačního konformismu a sílící konsumeristické orientace. Většina lidí hrála na veřejnosti své role, aby se vyhnula potížím a v soukromí často nadávala na nedůvěryhodný režim, sháněla bony a listovala v katalozích Neckermanu či Quelle. 17. listopad 1989 potvrdil zhoubné účinky absence reálného dialogu  a nedemokratické potlačování nežádoucích názorů.

        Kolaps, který přišel, byl důsledkem nahromaděných vnitřních rozporů systému.  Ale nebyla to jen prohra komunistických elit, zasáhlo to levici jako celek. Pro mnohé to byl tak znejišťující zážitek, že je  od levicové orientace odklonil. A prakticky se tehdy v celém bloku transformujících se zemí prosadil import jiných vzorů společenského uspořádání, mezinárodně zarámovaný  tzv. washingtonským konsensem (maximální privatizace a deregulace).

       Perspektivní levice se nemůže dívat na rok 1989 optikou prohry a pádu, ale jako na počátek nové cesty s šancí na obnovu svého tvůrčího a emancipačního potenciálu. Blouznit o  kontrarevoluci mohou jen ti, kteří nic nepochopili a vězí se svým pocitem ponížení v stereotypech udržovaných rigidní ideokracií minulého režimu.  Jen by tak ale udržovali „past času“, ve které by se pokrok v jakési smyčce neplodně ztotožňoval s minulostí.

        Alternativa vůči polistopadové transformaci, tedy něco jako transformace této  transformace, je věcí, která znovu nabývá na významu. Nová generace nežije ani zakyslou revanší tehdejších poražených, ani heroickým patosem tehdejších vítězů, musí žít praktickou přítomností a otevřenou budoucností. A budoucnost bude mít ten, kdo uchopí nejlépe šance, které Listopad představoval, kterou ale v mnoha ohledech nenaplnil.