Otázkou je zda tak založíme nový – vyvážený- vztah společnosti a církví, věřících a nevěřících.
V české zemi a v českých dějinách je to téma velmi traumatizující. A nikoliv proto, že bychom snad my, Češi, Moravané a Slezané byli nějací divní. Vymykali se kulturním trendům, byli jakýmsi omylem na mapě Evropy. Je to proto, že jsme, pokud jde o toto téma, prošli složitou cestou, která měla mnohdy i řadu krvavých peripetií.
A právě proto je důležité umět si naslouchat a velmi přemýšlet než se rozhodneme pro nějaké řešení. Je to důležité pro budoucnost. Minulost nakonec zůstane vzpomínkám a bude řemeslem historiků. V Knize knih je pasáž, která se myslím týká tohoto problému. Je to pasáž z proroctví Jeremiášovo, kde se praví „Lid to pomatený, uši má a neposlouchá“.
Neseďme si na uších, věnujme pozornost všem kterým jde o pozitivní řešení, o sebekritickou reflexi jak na straně věřících, tak i nevěřících. Je svaté právo svobodně naplňovat duchovní potřeby v náboženství. Náboženství přispívá a to velmi výrazně i k morálnímu vědomí a k vědomí lidské vzájemnosti To je fakt. A současně je pravda ověřená i našimi dějinami že je třeba jasně zastávat pozici nepřijatelnosti útlaku jinověrců či bezvěrců, zneužívání víry a náboženské útěchy k politickým či ekonomickým cílům
Dosavadní způsob debaty vede veřejnost k obavám, že probírání křivd dávných i nedávných jen zastírá to, že nalezení tohoto základu zdegenerovalo na tvrdou licitaci o maximální zisk. Při projednávání tzv. výčtového zákona v roce 1990 pan kardinál František.Tomášek dušoval že to je „poslední nárok, které církve vznášejí“
Uplynul čas, vznikla nová Česká republika a už se mluvilo o 17 miliardách a odluce církve od státu do 4 let. A dnes jsme se dočkali navzdory krizi a tvrdým protidluhovým opatřením navýšení těchto hodnot až na 59 miliard a odluku za 17 let. To je to, co poutá pozornost veřejnosti. To je důvod proč se diskutuje o tom, zda se za vznešenými slovy neskrývá v podstatě tunel na veřejné peníze a majetky.
V diskusi zazněly různé argumenty expertů, historiků a právníků. Jak už to bývá, tak se jejich argumenty významně liší. Místo abychom se s nimi vypořádali, dočkali jsme se cejchování. : Ze své osobní zkušenosti musím říci,že je laciné, když na mé argumenty loni reagoval pan kardinál Miroslav Vlk tak, že mne ale všechny další kritiky zákona hodil do jednoho pytle „ideologických pohádkářů s komunistickými kořeny“. Jak vidno, ideologické vidění se nevyhýbá ani kardinálům.
Jednak do toho pytle hodil 70 % českého národa, jednak já osobně nejsem člověk, který by si v tomhle žánru zrovna liboval, spíš jsme racionálně a věcně uvažující.. A právě proto jsme sledoval pozorně debatu o kontinuitě či diskontinuitě právního postavení církve, jak se vyvíjel její historický statut. Tedy spor, jestli je církev více veřejná korporace, která vlastně jen majetek spravuje pro úkony veřejné a pro potřeby náboženské služby, či subjekt soukromé, který disponuje vlastním majetkem a nějž se vztahuje ochrana vlastnických práv.
Odpověď není přes všechny ty expertní názory jednoduchá. Někteří odborníci na to odpovídají, že tyto spory táhnoucí se do temného středověku, přes josefínské reformy byly v podstatě uzavřeny tím, že zápisu v pozemkových knihách od roku 1874 má konstitutivní charakter. Ale je tu jeden praktický problém –i kdybych tento názor vzal za bernou minci - a to jaká je praxe v těchto knihách, jak vypadají ony zápisy.
Problém je minimálně v tom, že se nedá doložit vlastnictví přesně k restituční hranici. V roce 1919 byla schválena pozemková reforma, mnozí to označují za největší čin masarykovské republiky. Ale ta byla po válce realizována odhadem asi jen ze 14%. Zbytek nebyl evidenčně dotažen právě v pozemkových knihách. A to ani po druhé, zcela legitimní reformě z roku 1947. Proto se nedá prostě hovořit o nároku.
Odborníci, které církev nepochybně má, věděli z těchto důvodů, že nemohou předložit konstruované podle restituční a náhradová praxe. To co se dnes projednává , není restituční zákon – to je prostě politická dohoda. To je nepochybně legitimní, ale než se taková dohod uzavře je třeba se bavit o tom, co je na miskách vah. Jestli váhy nejsou nějak vychýlené a jestli tak nezaložíme nové problémy.
Navíc je třeba dodat, že politická kritika tohoto způsobu nápravy křivd není jen věcí pomýlené levicové opozice, kapriciózního postoje neznabohů, kterým jen otravují a trucují. Minulém volební období byl odročen podobný zákon. Z důvodu nedoložených nároků a přílišné ústupnosti státu – takto argumentovali v roce 2008 poslanci za ODS, zejména exministr financí Vlastimil Tlustý a s ním jeho kolegové Raininec a Schwippel.
A zejména samotní členové církve by měli myslet na to taková licitace o majetek pro církev znamená jen silné reputační riziko. Proč se nezvážily i alternativy ekonomického zajištění činnosti církví.:Pastorační činnost a charita by mohla být financovaná přes asignace
Příspěvek na potřebné školy a hospice by mohl jít z grantového systému. A pokud jde o péče o svěřené historické památky jako kulturního dědictví, to se dá řešit standardními smlouvami
Lze chápat, když aktivity církevních ekonomů jsou „pro futuro“ předmětem podezření. Nemyslím si, že by církve měly být realitní kanceláří, podnikající v tomto obchodně jistě zajímavém byznysu. Pokud jde o režim splácení zmíněné obří sumy, z koaličních lavic zaznívá „2 miliardy, co to je ?“ Ale i ty 2 miliardy budou v státním rozpočtu chybět a o ně budou muset být kráceny nějaké výdaje.
Věci veřejné dnes tvrdí, že to pokryje jejich návrh na symbolickou daňovou progresi. Ale oni sami si musí srovnat se svým svědomím, zda slibovali svým voličům, že daňová progrese má jít na církevní náhrady a ne na mobilizaci příjmové strany státního rozpočtu. Pokud by kolegové chtěli peníze nevydat přímo církvím ,ale převést je do specielního společně spravovaného fondu je věc druhá, ale v každém případě by to v rozpočtu chybělo.
Je celá řada témat, které b měly být vážně probrány bez subjektivních reminiscencí a nálepkování. Všichni se tím můžeme ve svém myšlení posunout, Církevní filosofové takové změně myšlení říkají metanoia – ta se může stát jak jedněm tak druhým. Celá řada osobností se v minulosti takto vyvíjela. Např. Nikolaj Berďajev byl v mládí kritický marxista, až se posléze rozešel s bolševikem až se stal filosofem idealistou, který uvěřil v Boha. Velmi podobný osud měl známý spisovatel Bulgakov. Ale jsou i cesty opačným směrem.
Zkrátka je tady příbuzné uvažování poctivých věřících a lidí, kteří hledají světským způsobem lepší svět. A náboženství, stejně jako některé ideologie jsou pro ně výrazem či metaforou naděje. Neberme špatným rozhodnutím lidem naději. V letošním roce , za pár týdnů oslavíme jedno výročí. Před 100 lety, v dubnu 1912 šel ke dnu Titanic, pýcha společnosti White Star Line. A tak končívají některé chlouby. Snažme se, aby se česká společnost, politika i náboženství, nestali takovým Titanicem. Ať se za nás nemusejí v budoucnosti naši následovníci stydět.
Z parlamentního vystoupení k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi
