Ministerstvo financí bylo zmocněno k vydávání státních dluhopisových programů zvláštním zákonem. Ten v podstatě každoročně vždy jen určoval objemový a časový rámec v souladu se střednědobým výhledem. Úředníci ministerstva pak mohli tento prostor využít k výběru formy půjčky a určení emisních podmínek. Od roku 2004 se vychází z každoročně exekutivou schvalované „Strategie financování a řízení státního dluhu“ a z interního plánu emisí a splátek. Ambicí bylo plánovat plynulou emisní činnost aby zápůjční zdroje byly pro potřeby státu dostupné průběžně a s dostatečnou pružností.

Pravidla řízení dluhové služby na Ministerstvu financí se samozřejmě vyvíjela K  nástrojům např. technika zpětného odkupu státních dluhopisů na sekundárních trzích, většinou reverzními aukcemi. Rozložení splatností předcházelo kumulaci nároků na úhradu jistin z historických emisí a k snižování rizika z nezbytného refinancování existujícího státního dluhu Rozložení úrokového rizika mezi věřitelem a dlužníkem je samozřejmě vždy dvoustranná záležitost. Banky si za větší jistotu dlužníka účtují poplatek a platí nepřímá úměra čím větší jistota, tím menší výnosy.

Odhady státu vycházejí z dlouhodobě konzervativních výhledů vývoje úrokových sazeb. Když je trh se státními cennými papíry turbulentní, je otázka jak dosáhnout toho, aby náklady na dluhovou službu byly co nejúnosnější. Cizoměnové půjčky se začaly zvažovat až když vznikl problém prodat státní dluhopisy levně na českém trhu. Situace na trhu byla před lety taková, že eurodluhopisy byly nabízeny s nižším úrokem. V posledních letech se od vydávání cizoměnových dluhopisů opět ustoupilo.

Na vydávání státních dluhopisů v cizí měně není nic špatného. Vyžaduje to ale řešit zajištění proti kursovému riziku. Potřebné swapové operace pak vstupují do nákladů dluhové služby vedle splátek úroků a umořování jistiny. Plné zajištění má zvyšuje náklady, nižší zajištění je vždy určitou spekulací na určitý vývoj cen. Z odstupem časuje se pak mohou tyto transakce ukázat méně výhodné jako na počátku. Aranžování emise, stejně jako její kontrola samozřejmě není prostá administrativní záležitost. Do najmutí externí agentury se ovšem ministerstvu nechtělo.

První emise v cizí měně v ČR se realizovaly v roce 2004 a 2005. Smlouvy byly uzavřeny s bankami Morgen Stanley a Deutsche Bank. Vedle eurobondů šlo i o půjčku v japonských jenech. Od finanční krize v roce 2009 byla situace na trzích velmi turbulentní a tehdejší ministr financí úřednické vlády nechal proto změnit podmínky starších kontraktů Očekávaly se změny úrokových sazeb a opce umožnila volit fixní či pohyblivý úrok. Nejistý trh se však ošidit dá jen těžko. Chci-li mít v těžkých časech obojí, levné peníze i jistotu, řeším kvadraturu kruhu. Podstatné je jak se zhoršení na trhu rozloží do vztahu dlužník věřitel.

Na sporné zajištění dluhopisů nominovaných cizí měn upozornilo již loňská zpráva NKÚ. Ministr Babiš nakonec svolil provést pro správu státního dluhu provést externí audit. Podle jeho závěrů z dubna 2015 byla kalkulována ztráta z cizoměnových emisí 16 miliard Kč. Audit namítl, že úředníci, kteří se emisemi zabývali, nebyli pod dostatečnou nezávislou odbornou kontrolou. A navrhl podat kvůli smlouvám státu s bankami na zajištění dluhopisů trestní oznámení. Dlouho se však nic nedělo.

Otázka je, zda více jak rok trvající prolongací tohoto stavu se nezvětšovaly negativní dopady z takto zajištěné emise dluhopisů. Až 18. května Andrej Babiš podepsal loňskou auditorskou zprávu, čímž dostala oficiální charakter. Na městské státní zastupitelství v Praze kvůli tomu pak přistálo trestní oznámení. Objevily se hned spekulace, proč se váhalo s otevřením tohoto problému a kdo mohl mít zájem na vztazích s bankami. Šlo pouze o nekompetentnost a nebo měl někdo z takto nastavených obchodních podmínek prospěch?

Na druhou stranu je otázkou, zda by oponentní auditní posudek nenabídl ještě poněkud jiný pohled na věc. Andrej Babiš varoval, že by se zde nemělo střílet od boku. Pochybnosti by se měly vyvrátit a nebo potvrdit. Stín vyšetřování není jen nad někdejšími úředníky, ale i nad ministrem samotným. Předchozí ministři se také zabývali správou dluhu, ale úvahy o trestném činu si nepřipouštěli. Prokázat něčí trestní odpovědnost je věcí nezávislého trestního řízení. Těžko se ale chápe, proč vláda nereagovala alespoň na závažný nález NKU z roku 2015. Otázka optimalizace nastavení systému řízení dluhu se touto kauzou nepochybně otvírá.