Současná minimální mzda je ve výši 8 tisíc korun měsíčně hrubého, tedy cca 7 tisíc netto. Jde o spodní hranici tarifu za práci nejhůře placenou, s nejnižší kvalifikací. Když započteme odvody zaměstnavatele, dostaneme se k nákladům na tuto pracovní sílu přesahujícím 10 tisíc korun.
Zmíněný občan k tomu píše, že nekvalifikovaná pracovní síla si na takové náklady horko těžko vydělá. Tudíž zvýšení minimální mzdy povede k tomu, že zaměstnavatel takovou pracovní sílu nezaměstná, anebo se zahojí ve vyšší ceně svého produktu. Tudíž zvýšení minimální mzdy v této logice buď povede k inflaci, anebo zvýší nezaměstnanost. Odbory se ale přesto domnívají, že by měla být minimální mzda průběžně valorizována, a to nejlépe podle indexu spotřebitelské ceny.
Politická pravice má regulaci ceny práce za nepřijatelnou, protože omezuje pružnost trhu pracovních sil, a tedy schopnost nalézt soulad mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle. K těmto argumentům patří i ten, že minimální mzda nefunguje jako cena práce, ale stává se pouhým sociálním nárokem, který je nakonec obcházen přes nezdaněnou šedou ekonomiku (zaměstnáváním načerno). Nízká minimální mzda ale také neodstraňuje praxi takzvaných černých mezd, protože zaměstnanec s tak nízkým příjmem je stejně nucen vydělávat bokem.
Těm, kteří se zaklínají pružností trhu práce, je možné odpovědět, že při nerovném postavení práce a kapitálu na trhu je pravděpodobná pružnost jen jedním směrem. Vzniká riziko, že se cena práce bude spíše stlačovat směrem dolů. Taková rovnovážná cena práce je umělá a asociální. Minimální mzda má chránit zaměstnance před prací za almužnu. Jejím smyslem je, aby dostali alespoň trochu důstojnou mzdu. Ani loňské snížení daně z příjmů nezvýšilo netto minimální mzdu natolik, aby byl problém vyřešen.
Vykořisťování pracovní síly při rozdělování nadproduktu bylo rozebíráno už u klasiků a souvisí s otázkou pracovní teorie hodnoty. Ale i bez této teorie platí, že rovnovážná a zároveň optimální cena práce je vzhledem k existenci nerovnovážných trhů jen teoretickým ideálem. O minimální mzdě se také dá říci, že stimuluje růst tím, že zvyšuje kupní sílu pracovníků, ale i tím, že povzbuzuje investice do kapitálu nahrazující méně kvalifikovanou práci.
Minimální mzda může mít i ten stimulační smysl, že je základem výpočtu nějakého nároku či platby. Učebnicový pohled říká, že přemrštěná minimální mzda je ta, u které převažují nevýhody nad výhodami. Konkrétní konsensus mezi teoretiky na toto téma neexistuje. Mnozí ale prezentují empirické výzkumy situací, kdy může dojít k zvyšování minimální mzdy, ale k žádné ztrátě pracovních míst.
Právo na minimální mzdu uzákonili v USA v roce 1938 (v roce 2004 dal prezident Clinton státům Unie právo zvýšit minimální mzdu nad federální úroveň), ve Velké Británii až v roce 1999. V EU má minimální mzdu 20 z 27 členských států. V mezinárodním srovnání patří ČR k zemím s nízkou minimální mzdou. V přepočtu na eura za hodinu je to dnes 1,82 eur. Slovensko, které mělo ještě nižší minimální mzdu než my, ji navzdory krizi zvýšilo k 1. 1. 2010 o 4 procenta. Minimální mzdu nyní zvyšovala i Francie – tam ale dosahuje 8,86 eur za hodinu. S ČR srovnatelné Slovinsko má stanoveno minimum 3,45 eur za hodinu.
Růst minimální mzdy nemusí znamenat nákladovou inflaci. Růst cen obecně ovlivňuje masa peněz vržená do ekonomiky. Říci, že inflaci způsobí, když budou lidi pracovat za více jak 8 tisíc Kč měsíčně, je absurdní redukce problému. Některé aktuální propočty uvádějí náklady na jedno pracovní místo cca 11 tisíc Kč. To ale neznamená, že méně kvalifikovaná práce nesmí tuto hranici překročit. Provedení této práce často podmiňuje i efekty té práce lépe placené.
V ČR byla minimální mzda naposledy valorizována k 1. 1. 2007 a od té doby už čtyři roky nic. Téma valorizace mzdového minima je tedy namístě. Nastavení poměru minimální mzdy k průměrné mzdě samozřejmě souvisí s vývojem produktivity práce a s růstem mezd. Cíl v programu KSČM je možné proto chápat jako dosažitelný postupně, ale je reálný.
Jiří Dolejš, poslanec a kandidát KSČM pro volby do PS PČR v Praze
