Bojovníkům s růstem
Děkuji za odpověď na můj minulý dotaz. Dnes Vám položím další, možná těžší. Často hovoříte o nutnosti ekonomického růstu, roztočení kol ekonomiky apod. Vypadá to docela logicky. Existuje však i názor, že ekonomický růst už dlouho možný nebude z důvodu vyčerpání zdrojů, dokonce se hovoří o přebytku lidí na planetě apod. Obdobný pesimismus ohledně růstu není ojedinělý. Co si o takových názorech myslíte? Odkud pochází Vaše víra v možnost růstu a v to, že bude mít pozitivní vliv? Máte to nějak podložené? Jak byste argumentoval lidem, kteří mají obavu z vyčerpání zdrojů, přelidněnosti, zániku planety apod.?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Problém části levice poř. zeleného hnutí je, že v moralistním gestu jakoby odmítala objektivní význam ekonomie a technologií pro lidský rozvoj. Funkcí sociogeneze je podle mne zvyšovat schopnost čelit světu a to bez nárůstu ekonomického a technologického potenciálu nejde. Do absurdních poloh jsou při hledání alternativ rozvíjeny např. poněkud bizarní myšlenky Silvio Gessela o „přirozeném“ hospodářském řádu zpočátku minulého století. Naturalisté se znovu a znovu vrací k saturostacionárním modelům jako civilizačního zevšeobecnění jakési rustikální idyly. Určitě je zajímavé studovat podobné koncepty (u nás často na webu Sedmá generace) ale studovat kriticky. Osobně netoužím po tom aby celé lidstvo zdegenerovalo do podoby antipokrokářské sekty, připomínající svým životem některé tradiční komunity jako např. novokřtěnečtí amischové.
Nechme teď stranou otázkou stabilizace populace (lidí je už dnes na zemi relativně moc, ale spolu s Ciolkovským myslím, že to jednou vyřeší expanze mimo zemi) a zaměřme se obecně na snahu lidí ovládat svět kolem sebe s pomocí techniky a tedy i ekonomiky. To má své úskalí, nejsem naivní technologický optimista ale ani nemám komplex z techniky a s ní spojené umělé ekumény. Tím se dostáváme k typu technického rozvoje. Nerůstový rozvoj technické civilizace by předpokládal že moderní nemechanické technologie (pronikající oproti těm mechanickým do hmoty na molekulární i subatomární úrovni) svou intenzitou využití suroviny nabídnou i při stagnujících vstupech nárůst energií a dokonalou recyklaci (syntetizaci) na úrovni snů dávných alchimistů, což je nepravděpodobné. Logický je extenzivní, i když nelineární nárůst vstupů. A ani sociální inovace po kterých prahnou někteří mesiáši nemohou nahradit odpovídající inovace technologií.
Protivit se z principu růstu tedy nakonec vždy znamená stacionární ekonomiku (spojená ideově s poměrně silným „degrowth movement“) a to je prostě projevem stagnace. Netřeba utíkat od civilizace zbožně peněžní, tržní ekonomiky a v podstatě nekonečného rozšiřování výrobních možností. Růst samozřejmě netřeba redukovat jen na indexy GDP (kvalitní růst musí mít určité strukturální parametry), ale i když se zbavíme falešných potřeb, jsou potřeby lidstva nekonečné. Postmateriální. hodnoty jsou podmíněny narůstajícím potenciálem materiální kultury. Také řešení ekologických rizik nakonec souvisí s investicemi do progresivních zelených technologií a ne útěkem zpět na stromy či do jakési povinné kulturní askeze.
