Než spory o minulost řešme budoucnost
Tak je třeba o jeho odkaz bojovat, ne? Je divné, že to musí dělat sic normalizační Grebeníček. Je přece hloupost oslavovat Palacha jako symbol boje proti komunistické totalitě, protože se neupálil na protest proti komunistické totalitě! Mě, jako pamětníka, to uráží. Jasně, že jsme v 69. nechtěli ty normalizační komunisty. Oni a Rusové to tu převálcovali. Dnešníma očima mi však nevadili ani ti, i když bych si mohl vybrat mezi Husákem a mezi současným kapitalismem. Fríkulínské mladé nám už zmanipulovali. Myslí si, že 40 let socialismu byl jeden gulag, popravy a boj s komunisty o život a snaží orobojovat na vrchol pyramidy. Proč neukažete na lepší stánky, přednosti těch 40 let a naopak nedemaskujete kapitalismus? Jste silná strana, máte na to miliony z voleb. Vždyť ČSSD není pravá levice, stále jen uhýbá. Zeman je škůdce levice.
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Úmrtí Palacha je smutná věc a netřeba si tuto událost nějak ideologicky přivlastňovat. Palach nebyl symbolem Pražského jara ani voják antikomunismu. Vadila mu určitě pasivita společnosti vůči nesvobodě a totalitě, ale mějme úctu k jeho smrti a neperme se necitlivě nad jeho hrobem o odkaz dějin. To mám za hloupost rovněž
Odkaz Pražského jara přitom není černobílý. Ve svém stanovisko KSČM k 30. i 40. výročí Srpna 1968 hodnotila Pražské jaro jako pokus o překonání společenských nedostatků a chyb minulosti, o nastartování nového ekonomického rozvoje a širokou demokratizaci společnosti. Násilný zásah vojsk Varšavské smlouvy pak hodnotí jako nedemokratický krok, který doslova šokoval většinu občanů ČR. Zablokoval perspektivu dalšího postupu k sociálně spravedlivější, demokratičtější socialistické společnosti a negativně ovlivnil i postavení levice v celé Evropě.
Šlo bohužel také o ukázku systémové neschopnosti překonání nedostatků režimu budovaného po roce 1948. S tímto vědomím bylo také zrušeno Poučení se všemi těmi rozvratníky, živly a sionisty, za které byli aktéři obrodného procesu označováni. Demokracie a pluralita ve spojení se socialismem, tvůrčí nesektářský přístup k marxismu, to vše nejen zůstalo nenaplněno ale i bylo pronásledováno. Před rokem 1989 se normalizační kádry bály změn, cítily v nich ohrožení. Zapůsobil i tehdejší „brežněvovský“ hegemonismus na který se pak jako formu neostalinismu muselo během normalizace přísahat. Kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, byl obviněn z antisovětismu.
O historii se lze bavit ještě mnohokrát a ve vhodnějším rámci. Tahle mediální vláka ale nemá rozumné řešení. nenabýhejme si na dehoenstační scénáře. Dnes je především třeba hledět více do předu, minulost by neměla rozdělovat. Důležité je realistické hodnocení ne kádrování či glorifikace této kapitoly historie. A nekádrovat se mezi sebou do škůdců a úchylkářů od jeidné správné pravdy.To je přesně to co by si oslabená poltická praice nyní může přát. A to je třeba nyní odmítnout.
