Přesun US Strykerů ze severu Evropy na svou domovskou základnu v německém Vilsecku budí nevídanou vlnu emocí jak na straně příznivců, tak na straně odpůrců.
Živí se na tom novináři, komentátoři, politologové, politici, extrémisté a kdoví, kdo ještě.
Zdá se mi, že obě strany zaujímají přinejmenším neadekvátní stanoviska.
Přirovnávat kolonu vracejících se 118 vojenských vozidel z Pobaltí nejkratší cestou do SRN za obdobu okupace Německem z roku 1939, nebo sovětskými vojsky z roku 1968, pokládám za účelové ohlupování těch lidí, kteří zmíněné okupace nezažili, nebo nejsou svým intelektuálním potenciálem schopni chápat dějepisnou látku základní školy.
Je tomu právě 16 let, kdy se naše republika stala součástí aliance NATO. Vzpomínáte na to ? To bylo slávy, radosti a ulehčení, že konečně nespadáme do sovětské sféry vlivu. I na tomto základě jsme s ohromnou radostí zrušili povinné odvody branců, zrušili vojnu a začali jsme budovat naší nebojeschopnou profesionální armádu. Všude se psalo o tom, že Evropa je naprosto bezpečný kontinent a kdyby přece jenom bylo třeba, tak nás ochrání NATO. Uvažovalo se i o tom, že zrušíme nadzvukové letectvo, pýchu každé armády, a náš vzdušný prostor ochrání německé letecké síly. Není to absurdní ?
Je přece zřejmé, že každá smlouva musí být vyvážená a vyplývají z ní jak práva, tak i povinnosti. Zdá se mi, že je docela normální vyhovět spojencům v otázce 3 denního průjezdu vojenského transportu. Vyhrocovat situaci, vzbuzovat vášně, organizovat masové demonstrace a dávat najevo nenávist vůči nic netušícím projíždějícím vojákům, mi připadá zrovna tak bláznivé, jako když červenokaretníci včetně svých čtyřletých ratolestí zvedali karty k našemu přímou volbou zvolenému prezidentovi. Bohužel, propaganda u nás pracuje jakýmkoliv směrem.
Říká se „nikdy neříkej nikdy“, což si také můžeme vyložit jako že nikdy neříkejme, že nás nikdo nikdy již nenapadne. A co kdyby k tomu skutečně došlo ? Nebo, kdybychom v jakékoliv jiné situaci naléhavě potřebovali pomoc ? Koho bychom na prvním místě žádali o pomoc ? Také bychom požadovali dálniční známky a všechna možná povolení ? Těžko.
Jsem si jist, že kdyby různí aktivisté nevěnovali tolik svého času tomuto průjezdu, tak by si toho nikdo skoro ani nevšiml. Spíše by to bylo vnímáno jako atrakce, která není jen tak k vidění.
Američtí, zrovna tak jako jiní vojáci ze zemí NATO, musí být chápáni jako spojenečtí vojáci, neboť jsou součástí aliance NATO, kde i ČR má své vysoké zástupce. Jakékoliv narušování spolupráce by jistě nebylo pozitivně bráno jako příklad dobré spolupráce.
A co se týče demonstrace síly či provokace vůči Rusku ? Také nic nového. Vždyť ruské i americké letecké či námořní síly a různá cvičení pozemních sil se vzájemně provokují již více než 60 let. Je to určitý folklór ozbrojených sil, ukázání si něčeho nového. Je to tak běžné a všední, že se tomu za ta desetiletí již nevěnuje žádná pozornost.
Ať se to komukoliv líbí či nikoliv, jsme součástí NATO a závazky je třeba plnit. A pokud se nám to nelíbí, vystupme z aliance a postarejme se o svou bezpečnost sami.
To už by ale bylo jiné povídání. Nejsme Izrael, který se o svou bezpečnost umí postarat sám. Nejde jen o peníze na zbraně, technologie a vybudování celého zázemí ozbrojených sil. Jde především o lidskou sílu, vyškolení velení, získání nejrůznějších specialistů a samozřejmě i bojovníků, techniků a operačních důstojníků. A hlavně jde o vztah k vlasti a nasazení svých sil na její obranu. V Izraeli se do armády hrdě hlásí muži i ženy. Jakpak by tomu bylo u nás ?
Ing. Jiří Oberreiter předseda KO SPO Praha
22.3.2015
