Po letech stagnace českého hospodářství a životní úrovně českého obyvatelstva za pravicových vlád (statisticky lze přesvědčivě doložit v letech 2008 – 2013) se ještě dnes Páral odvažuje tvrdit, že současná vláda rozhazuje to, co předchozí vlády (rozuměj Nečasova (sic!) a Topolánkova) nahospodařily. To je axiom č. 1. Co na tom, že tento „axiom“ lze velmi snadno vyvrátit. Každoroční schodky státního rozpočtu počínaje rokem 2009 vysoce převyšující stomiliardovou hranici, jakoby za pravicových vlád neexistovaly. Razantní navyšování státního dluhu nebylo. Statistiky prostě nejsou…
Sobotkově a Babišově vládě bych rozhodně v žádném případě nevyčítal menší kvalifikovanost v ekonomické oblasti, nežli jakou měly dvě předchozí pravicové vlády. Nynější vláda rychle obnovila důvěru firem i občanů v pozitivní budoucí vývoj hospodářství. Podpořila osobní spotřebu a začala dělat určité kroky k obnově dynamiky veřejných investic a exportu, poničené pravicovými vládami.
Vyčítal bych jí něco úplně jiného, na co naopak páni Páralové a spol. ani nevzdechnou. Jsou to nesmyslné výdaje, které mohou reálně vzniknout v budoucnu a silně zatížit občany, firmy i stát.
Nikdo např. neví, kolik bude stát výstavba až čtyř nových bloků českých jaderných elektráren. Bude to 300 či 400 miliard nebo ještě více? Jak se tato obrovská investice promítne do cen u nás vyráběné elektrické energie? Bude pak český průmysl, resp. jeho výrobky, ještě konkurenceschopný? Bude to na úkor nižšího růstu mezd pracovníků? Jak se promítnou vysoké ceny elektrické energie vyráběné z jádra v životní úrovni obyvatelstva? Bude ještě kam v Česku vyráběnou elektřinu vyvážet, když zejména Německo bere vážně evropské cíle, pokud jde o masivní úspory energií? Tyto znepokojivé otázky Sobotkovu vládu zjevně vůbec netrápí (netrápí ovšem vůbec ani pravicové intelektuály a publicisty).
Stejně tak bych současné vládě vyčítal, pokud si už dnes osvojila myšlenku eurofobů z vedení ČNB, že budoucí konverzní kurz české koruny a eura se bude pohybovat někde kolem 27 Kč za euro, a nikoliv za reálných 18 – 20 Kč za euro. V konverzním kurzu budou ovšem v okamžiku vstupu do EMU přepočteny nejen ceny, ale také platy a důchody lidí a úspory každého z nás. Česko by tak nakonec možná mělo konverzní kurz své měny do eura podobný, jako si při svém vstupu do eurozóny vydobylo Slovensko (Ten byl 1:30,126.) Těžko říci, jak takovou katastrofální chybu současné politické reprezentace hodnotit.
Proti těmto dvěma chybám je pětimiliardový daňový bonus pro Agrofert při výrobě biopaliv jen malinkou libůstkou miliardáře uspokojenou jeho koaličními partnery. A ukázkou toho, jak si oligarcha představuje, že mu bude stát sloužit.
Axiomem č. 2, který prolíná celou ekonomickou beletrii Páralů, Kohoutů a Macháčků, je to, že vlády předcházející Topolánkově a Nečasově kabinetu nevytvářely v časech vysokého růstu rozpočtové rezervy, které by pak v čase nouze mohly vlády po nich, sloužící v méně příznivých časech, využít.
Ani to ale není pravda. Vláda pod mým vedením vytvořila za roky 2005 a 2006 rozpočtové rezervy ve výši 92 mld. Kč (celkem ovšem rezervy státního rozpočtu na konci roku 2006 dosáhly ve výše 156 mld. Kč). O částku 92 miliard korun mohly být schodky státního rozpočtu v obou těchto letech v souhrnu nižší.
Problém ovšem je, že Topolánkova vláda použila 60 mld. Kč z těchto rezerv již v roce 2008 (tedy v roce se slušným růstem HDP), aby srazila opticky vysoký skutečný schodek státního rozpočtu z 80 na 20 mld. Kč. M. Kalouskovi tento trik vynesl „titul“ nejlepšího ministra financí všehomíra a nikdo z pravicových publicistů tehdy neprotestoval.
Propagandisticky se to hodilo, k 1. 1. 2008 byly zahájeny „pravicové reformy“ a bylo by trapné, kdyby po nich byl schodek státního rozpočtu vyšší, nežli např. v „předreformním“ roce 2005, kdy i se zatížením 46 mld. Kč vytvořených rozpočtových rezerv dosáhl schodek výše 56 mld. Kč. Prostě, ani tento „axiom“ pravicových ekonomických beletristů není pravdivý.
Současná vláda dobře chápe – na rozdíl od vlád Nečase a Topolánka – že je dobře podpořit spotřebu obyvatelstva, export i veřejné investice. Zkrátka, jinak se republika ke slušnému nárůstu HDP a rozpočtových příjmů nepropracuje. Růst HDP, který v tomto roce MF nově očekává (4%), je možná trochu příliš optimistický, ale v každém případě bude růst hospodářství letos lepší nežli za ryze pravicových vlád v letech 2008–2013.
Ještě tak srovnat s růstem HDP také krok v rozpočtových příjmech. Ty se ovšem zatím A. Babišovi nedaří příliš vybírat. Je ovšem otázka, do jaké míry to může ovlivnit jen on sám.
