Komentoval nedávné poměrně jednoznačné hlasování poslanecké sněmovny, které odsoudilo ruskou anexi krymského poloostrova. Lubomír Zaorálek uvádí, že v žádném případě nelze přijímat jakékoliv verze omezené suverenity, ať tu brežněvovskou z roku 1968 po okupaci Československa, či tu ruskou po připojení Krymu k Ruské federaci. S tím nelze, než souhlasit. Stejně jako fakt, že je správné, když dokážeme zaujmout jasný a pevný postoj v tak složité situaci.
Přesto bych si položil otázku, jestli zásadový postoj poslanecké sněmovny i rázná slova Evropské unie a USA o sankcích proti Rusku nejsou ničím jiným, než pověstným tancem na hrobě nebožtíkově a především, zda neprokazují nedostatečnou znalost západních vládních poradců a politiků (včetně českých) ohledně ruské politiky obecně a za posledních patnáct let zvlášť.
Zdá se mi, že sovětologové a analytické týmy amerických prezidentů i evropských vlád do roku 1989 dokázali mnohem přesněji odhadovat kroky kremelských vládců, než dokážou současné poradní týmy predikovat chování dnešních ruských vůdců. Selhání amerických tajných služeb v případě vojenské komunikace, kdy neodhalily přípravy vojenského obsazení Krymu, je v řadě let již několikáté.
Vraťme se však k již zmíněnému Masarykovi. V situaci, kdy svět řeší, jak naložit s rychlou ruskou akcí v této části světa, bych se já osobně přikláněl k prvnímu z masarykovských citátů. Proč?
První československý prezident Rusko velmi dobře znal. Nejen proto, že jej osobně navštívil, a to v roce 1917, když svou přítomností inicioval zrod československých legií. Zcela jistě si velmi dobře uvědomoval, že přese všechno ekonomické, vojenské a politické oslabení, které carské impérium po únorové revoluci 1917 prožívalo, se nejedná o jeho kolaps, ale jen o dočasné zeslabení. Masaryk věděl, že velmoc velmocí zůstane. Ať na trůně sedí Romanovci, Lenin, Stalin. Rusko nekapitulovalo ani před východními nájezdníky, ani když do bran Moskvy vjel Napoleon Bonaparte. Masaryk věděl, že ani v úplném obklíčení a izolaci neztratí sovětský stát svou sílu, která bude vždy dostatečná k tomu, aby přežil i nejtěžší období.
Novodobá historie ukázala, že moc Ruska se nezhroutila s neúspěchem a ekonomickým vyčerpáním během afghánské intervence, ani s neúspěchem perestrojky, nepadla ani s rozpadem SSSR a jeho částečným oslabením ve prospěch nástupnických postsovětských republik.
Proč tedy nyní Rusko tak briskně a hladce obsadilo území s dvěma miliony obyvateli a demokratický svět se zmohl jen na hlasování parlamentů, blokaci ruské banky a účtů několika prominentů?
Nabízím následující vysvětlení. Nejen v meziosobním kontaktu existuje to, čemu se říká „bezpečná distance“. Každý z nás má v sobě zakódovanou vzdálenost, kterou si při setkání s ostatními lidmi udržuje. Pokud ji protistrana překročí více, než je nám příjemné, zneklidníme, cítíme se ohroženi. Toto chování se liší člověk od člověka, ale i národ od národa, region od regionu. Nejen lidé, ale i impéria si kolem sebe vytvářejí podobný „bezpečný prostor“. Obsazují nárazníková pásma osobně, nebo si ze svých sousedů snaží udělat přátele, ještě lépe spojence.
Ukrajina byla v posledních dvaceti letech pro Rusko něčím podobným. Stejně jako je svým způsobem pro Rusko i Polsko touto bezpečnostní distancí Bělorusko. Dovedu si živě představit nervozitu i reakci Polska, kdyby Bělorusko začalo uvažovat i prakticky jednat směrem k silnější spolupráci, či integraci s Ruskem. Animozita těchto dvou celků je z historie dostatečně známá…
Rusko ještě před lety vstřebalo odtržení Pobaltí a vstup všech tří republik do euroatlantických struktur. Bývalé sovětské republiky z hlediska vojenské a ekonomické síly přece jen pro velký stát v té době neznamenaly prvek narušující jeho pocit bezpečí.
Ale v době, kdy už v Kremlu nesedí Jelcin, ale osobnostně zcela jiný člověk – Putin - Rusko už jednání o přístupu Ukrajiny k EU a její přechod do zájmové sféry Západu nevstřebalo. Osobní distance, kterou do tohoto okamžiku Ukrajina jako oddělující prvek mezi ním a střední a západní Evropou pro vždy nedůvěřivý Kreml představovala, se stala minulostí. V. Putin si dal dohromady dvě a dvě – EU rovná se NATO. NATO rovná se radary a rakety. Jako každý lídr v dějinách Ruska potenciální nebezpečí za hranicemi i V. Putin přecenil. Nemusíte se mnou souhlasit.
Jak Lubomír Zaorálek správně připomíná, americký radar a deset amerických antiraket v Polsku, o kterých se před pár lety jednalo, byly pro Rusko oním nebezpečným přiblížením a signálem k ostražitosti. Bylo namístě jeho reakci věnovat větší pozornost i poté, co byly oba uvažované kroky zrušeny.
Rychlá jednání Putina s Janukovičem po zrušení přístupových dohod k EU byly odpovědí na přibližování Ukrajiny směrem k západní Evropě. Majdan a bezpochyby nerozumná eskalace emocí, kterou značně vybudily návštěvy a vystoupení evropských politiků, se staly pro Putina a ruské jestřáby tou poslední kapkou. Nemyslím si, že obsazení Krymu bylo akcí plánovanou roky. Spíše bych se dohadoval na akci velmi rychle a precizně organizačně uskutečněné (kombinace vojenské akce bez krveprolití s rozhodnutím krymského parlamentu a referendem o připojení k Rusku).
Vzpomeňme, jaké úsilí a jaké prostředky vynakládaly kdysi Spojené státy americké na destabilizaci a likvidaci všech hnutí, revolucí a revolt, u jejichž zrodu stál už od 50. let Sovětský svaz – Vietnam v 60. až 70. letech, v letech 80. letech potom ve střední a jižní Americe či Africe. Vzdálené Chile, nemluvě o velmi blízké Nikarague, bylo důvodem, proč před Allendem dostal přednost generál Pinochet, partyzáni před Ortegou. Evropa mezi válkami také viděla často menší zlo v Hitlerovi, než v bolševismu. Jenže Hitler byl případ, který se demokratickým zemím zcela vymkl z rukou. Až natolik, že se proti němu s bolševismem spojily, i když jen na několik válečných let. Čerstvá lekce v Afghánistánu, kdy se americká vojenská podpora mudžáhedínům převrátila v konečném důsledku až k 11. září a v účinném boji proti USA samotným je příliš čerstvá.
Vzpomeňme také, že dokud existovalo rozdělení světa na Východ a Západ, dokud existoval Sovětský svaz a jeho ekonomická a vojenská přítomnost na Kubě, pár desítek kilometrů na dohled od Floridy, nikdy se Spojené státy necítily bezpečně. Kubánská krize a pokus SSSR umístit na Kubě rakety s doletem do nitra USA přímo z amerického „podbřišku“ vedly málem k třetímu světovému, už jadernému, konfliktu. Když sovětské impérium vyčerpalo koncem 80. let 20. století všechny extenzivní faktory svého rozvoje a zakrátko zmizelo z mapy světa, ztratily bez jeho podpory všechny spřízněné režimy a vlády narušující na americkém kontinentě bezpečnou kontaktní distanci Spojených států svou sílu.
Jen málokterý světový politik si v době rozpadu sovětského bloku na přelomu 80. a 90. let 20. století uvědomoval, že Rusko sice kolísá, nestojí pevně na nohách, ale nepřestává být velmocí. Státem, který spoluurčuje dějiny. Dá se říci, že si toho byl vědom ještě Bill Clinton, snad proto, že nepohlížel na Rusko svrchu. Nějakou dobu to dokázal ještě i jeho nástupce George Bush mladší. Charakteristika kořenů ukrajinské krize, jak ji před nedávnem prezentoval bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, svědčí o tom, že expert ze staré politické školy studené války má stále co říci dnešnímu globálnímu zmatku. Stačí si jen přečíst jeho knihu „Umění diplomacie“.
Podobně i známý a světově respektovaný polský spisovatel a novinář Ryszard Kapuściński (1932-2007) napsal nevelkou, ale zajímavou knihu „Impérium“.
Učebnice ruské povahy, která by neměla scházet v žádné příruční knihovničce všech politiků před tím, než učiní směrem k Rusku prohlášení, či praktický krok.
Kapuściński do ní totiž zahrnul jak zážitky ze svých mnoha cest do Sovětského svazu, tak osobní prožitky z dětství, kdy v roce 1939 pocítil na vlastní kůži okupaci Polska jako výsledek paktu Molotov-Ribbentrop. Protože zemi procestoval od severu na jih a od západu na východ, věděl stejně jako Masaryk, že i když zavřeme Rusko do klece izolace, sankcí a prohlášení, nepřestane být Ruskem.
I pro to všechno bych si pro pochopení našich chyb ve vztahu k východní velmoci vybral první ze dvou uvedených Masarykových myšlenek…
A L. Zaorálkovi doporučuji pečlivé přečtení obou zmíněných knih.
Jiří Paroubek, expremiér a předseda strany LEV 21
