Pan ministr Herman tak ohrozil věrohodnost vlády vůči jejímu zahraničnímu partnerovi. Premiér Sobotka měl jistě možnost takového ministra z vlády okamžitě vyhodit. A bylo by to zcela na místě, tedy pokud by na to Hermana předem upozornil.
Člen vlády se přece nemůže zúčastnit protivládní demonstrace, či ji dokonce organizovat. Veškeré další kouřové clony vypuštěné Hermanem byly zbytečné. Kouř se rozplynul a zůstávají jen tvrdá fakta. A z těch je zřejmé, že pan Brady, Hermanův strýc, byl sice (tak jako již několikrát před tím) v širším výběru na státní vyznamenání, ale vyznamenání – soudě podle jasné reakce kanadské ambasády (Brady je totiž státní příslušností Kanaďan) – dostat ani tentokrát neměl. To se stává…
Nechci řešit vysoce trapnou a vlastně nechutnou otázku, kdo v této věci lže emotivně. Zda ministr kultury, či prezident. Podívejme se bez emocí na zmíněná fakta a soudě rovněž podle opakovaného vzorce chování ministra Hermana, musím konstatovat, že tento politik je stoupencem zcela parazitního přístupu k politice.
Co říkal, nebyla pravda, ale Hermanovi se za rok podaří, v pro lidovce nelehkém pražském volebním kraji, získat 1-2 % komunistožroutských a pravdoláskařských hlasů z pražské kavárny navíc. Stal se urážkami prezidenta jejím dočasným hrdinou.
Lidovcům zatím latentně hrozilo spadnout v Praze, tak jako v každých volbách, pod úroveň volitelnosti 5% v získaných hlasů.
Pan Herman si jako „kněz vyklouz“ jistě dobře zapamatoval z kněžského semináře starou jezuitskou zásadu: „účel světí prostředky“. To, že obviňování hlavy státu z flagrantní lži je neslýchaným znevážením tohoto úřadu (nejde přece vůbec o M. Zemana), je Hermanovi úplně fuk. Každé tvrzení tak závažného charakteru musí být vždy doprovázeno věrohodnými svědectvími. A pokud svědectví nejsou, je celá věc jasná. Přátelé pravdy a lásky v čela s kormidelníkem Hermanem využili dalajlámovu kartu k frontálnímu útoku na M. Zemana a předvedli neslýchanou, ba přímo totalitní nenávist k hlavě státu. M. Jakeš s V. Bilakem by se od nich mohli učit.
Výsledek jejich akce bude však opačný nežli zamýšleli. Svým zcela jednostranným, intolerantním přístupem dostanou na Zemanovu stranu nejspíše i jeho kritiky, jako jsem já. Většina lidí má totiž ráda fér hru. A to, jak oni hrají, fér není.
Sobotka a Zeman
Je otázka, zda se premiér musel za dané situace odtáhnout od prezidenta tak silně, jak to předvedl Sobotka. Chápu to tak, že se Sobotka po tragickém výsledku nedávných voleb cítí oslaben. Ale tak slabý snad ještě přece jen není, aby musel dát zcela za pravdu odpůrcům Zemana. A to tak, že mu veřejně vlastně vrazil pěknou a mlaskavou facku. Skoro bych řekl, že prezident mu to s velkou chutí v příštích týdnech a měsících vrátí.
Ve společnosti se ale, bohužel, postupně vytváří situace, která není příznivá ani pro sociální demokracii, ani pro M. Zemana. A. Babiš velmi chytře využívá chyb Sobotky i Zemana, v případě potřeby se od nich vždy včas distancuje…
Zemanovy polofeudální hradní móresy
Postupem času byly z oslavy 28. října na Pražském hradě Zemanovými lidmi vyloučeny některé „nežádoucí osoby“. Drzí rektoři univerzit, bývalí předsedové vlády provokující svou přítomností na Hradě jednou do roka jeho jemnocit ad…
M. Zeman zkrátka projevuje jistou příchylnost k nepotickému chování. Udělení státního vyznamenání D. Hůlkovi za jeho zásluhy o prezidentskou volební kampaň je do nebe volající. To už může příště placku dostat třeba i slon Petr ze ZOO v Praze in memoriam. Tento slon byl v letech mého (a Zemanova) dětství hlavním lákadlem pražské zoologické a zasloužil se o spokojenost celé generace českých dětí. M. Zeman si ho určitě také pamatuje. D. Hůlka prý cestou z Hradu svůj metál k dovršení celé komedie ztratil…
Ale udělení placky Hůlkovi vidím ještě jako nevinnou kratochvíli oproti ocenění kardinála Duky. Metál tento dobrý muž dostal zřejmě za úspěšné zvládnutí restitucí církevního majetku a přeměny katolické církve ve fungující realitní kancelář obchodující s pochybnými individui. Duka je přitom dokonalým protipólem papeže Františka a jeho veskrze správné koncepce otevření katolické církve především jako instrumentu pomoci chudým a potřebným.
Kraválisté na Staroměstském náměstí
Část české politické „elity“ došla k názoru, že si k 28. říjnu musí udělat vlastní vzdoroakci na Staroměstském náměstí a nepůjde na Hrad. Na tomto náměstí je totiž vždy záruka, že se do nakupení osob ještě přidají němečtí a japonští turisté, takže každý mítink vypadá robustněji.
P. Gazdík, jako hlavní organizátor akce, měl projevit alespoň částečnou soudnost, vyzývá-li dnes ke změně kurzu vládní politiky. Chce nás snad ten výtečný muž nasměrovat opět před červen 2013, kdy byla jeho strana věrnou součástí Nečasovy vlády? Ta přivedla republiku k do té doby neslýchanému morálnímu marasmu a ekonomickému poklesu. Prostě k všestrannému debaklu své politiky. A na dovršení všeho byla de facto rozehnána policejním komandem…
A na této akci představený prezidentský kompars? Pan Horáček, samozvaný kandidát na prezidenta, se opravdu hodí jen k tomu moderování. V tom je dobrý. P. Pithart má lepší léta již nesporně za sebou. Zkrátka, lepší chybující prezident, nežli prezident třetího řádu.
Jsou důvody k občanskému nepokoji?
Někteří umělci došli, zřejmě na nějakém pokleslém večírku, ve svém poněkud opožděném boji s komunismem k závěru, že vydáním prohlášení českých vysokých ústavních činitelů se stáváme vazalskou provincií východních mocností. Nevím, z čeho tak soudí, „prohlášení“ politiků totiž nic takového neobsahuje. Je to tedy vcelku komický boj proti přeludu něčeho, co snad u nás nechtějí ani komunisté.
Vláda je proevropská, prezident je proevropský. Na rozdíl od předchozího prezidenta a úplně zmatené Nečasovy vlády. Současná vláda i prezident dělají politiku ve vztahu k světu podobou jako např. vlády Francie či Německa…Tedy reálnou a realistickou bez zbytečného romantismu (a to říkám jako její kritik v zahraničněpolitické oblasti).
Pravicové vlády a prezident Klaus dostali během sedmi let své opravdu „podařené“ společné mise republiku mimo hlavní proud politiky v EU. Svou nekriticky proamerickou a vlastně stupidní zahraniční politikou nás vlády pravice dostaly do pozice země hodné opovržení v rozvojovém, a zejména muslimském světě. Zhibernovaly vztahy s Ruskem, Čínou, Brazílií… Zmrskaly prostě, co se dalo. Ležet republika někde na Rio Grande, tak mi to nevadí, ale ona leží ve střední Evropě.
Kde v té době byli a co říkali pánové dnes organizující podivnou výzvu proti přeludu? Mlčeli a nechali se klepat V. Klausem, který byl v zemích EU (až na svého přítele Kaczynského) prakticky bez rozdílu považován za úplného až výstředního popletu, po ramenou…
Boj o prezidentství – byť poněkud předčasně – tedy začal. Zdá se ale, že M. Zeman bude zatím muset svým zdravotním neduhům (bolavý palec) věnovat větší pozornost, nežli svým „soupeřům“.
