Optimismus Kalouskových mediálních pretoriánů vydržel poměrně dlouho, začal se drolit až někdy před rokem, kdy pokles české ekonomiky nepolevoval, a zdálo se, že nikdy neskončí. Někdy tehdy začali možná alespoň někteří naši ekonomičtí beletristé již trochu chápat, že viníkem tohoto poklesu není nikdo jiný nežli Nečasova vláda a její hospodářská a především fiskální politika. A oni sami byli se svým provládním optimismem trapní.

Podívejme se na přírůstky HDP v letech 2005 – 2013 v ČR, Německu, Polsku, Rakousku a na Slovensku:


Zdroj: Eurostat

Tedy s porovnáním přírůstků HDP nejdeme nikam do dalekých krajů, ale do okolních zemí. Ty sice zaznamenávají po roce 2009 zatím titěrný růst, ale růst alespoň nějaký zaznamenávají. Pokud ekonomiky v regionu, které působí v podobných podmínkách po krizovém roce 2009, rostou, a česká ekonomika dva roky ze čtyř posledních let klesala a až v roce 2013 se HDP u nás finančně dostal na úroveň HDP roku 2008, je věc vcelku jasná. Chyba je v již zmíněné hospodářské politice Nečasovy vlády.

Ukazuje se také, jakou brzdou pro českou společnost je nepluralitní charakter českých médií, vč. tzv. médií veřejné služby. V Německu či Rakousku by se nesporně našla v obdobné situaci část médií a odborníků, kteří by za situace klesajícího HDP ostře kritizovali vládu. A přicházeli by i s náměty, jak neblahý vývoj změnit. U nás se kritika vládní hospodářské politiky a jejich důsledků odbývala prakticky pouze ve sněmovně, což média až na výjimky ignorovala, anebo při několika krátkých odborářských demonstracích, jejichž vyznění a dopad na společnost bylo v médiích bagatelizovány. Média zachovávala, pokud jde o ekonomiku, pevnou provládní linii. Až na naprostné výjimky.

Nečasova vláda samotná nebyla schopna (ani nucena) svou hospodářskou politiku vůbec korigovat a uskutečňováním politiky rozpočtových škrtů dále utlumovala již tak chřadnoucí spotřebu obyvatelstva i veřejné investice. Už Topolánkova vláda nevhodnou změnou legislativy v oblasti investičních pobídek vybídla potenciální, nové investory, aby hledali štěstí v jiných zemích a ne v Česku. Ztratili jsme tak tisíce nově vytvořených pracovních míst. Až pozitivní změna v systému investičních pobídek v roce 2012 vedla k opětovnému nárůstu zahraničních investic v roce následujícím. Ale návrat k obřím zahraničním investicím z let 2005 – 2007 (21,5 mld. eur) se nekoná.

Sobotkova vláda si podle koaliční smlouvy dobře uvědomuje potřebu zásadních změn hospodářské politiky státu. Ona si uvědomuje, že musí zvýšit životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva. Tou cestou je ale jedině zvýšení jeho příjmů. V případě veřejných zaměstnanců samozřejmě podle ekonomických možností státu.

Ministr financí po svém počátečním harpagonství již v neděli tvrdil, že vláda zajistí růst mezd a důchodů. Na to ovšem Rusnokovým kabinetem připravený státní rozpočet na rok 2014 nezajistil peníze. Ale pan ministr financí – pokud jsem si dobře všiml – mluvil o růstu příjmů obyvatelstva bez bližšího časového určení.

Růst příjmů státu je možný v zásadě dvěma cestami:

1. změnou struktury daní (přitom bez nějakého zásadnějšího dopadu do daňového zatížení širokých vrstev lidí zatížením těch nejbohatších),

2. zajištěním robustního hospodářského růstu.

První cesty se vláda díky Babišovu hnutí ANO zatím vzdala sama. Ze země v průměru let 2008 – 2012 odcházelo na konta zahraničních vlastníků každoročně ve vyplacených dividendách v průměru neskutečných 260 mld. Kč. Pokud by vznikly dvě (nebo dokonce tři) sazby korporátní daně, z nichž ta zvýšená by byla určena pro podniky velkého rozsahu a více nebo méně oligopolního charakteru, přineslo by to do rozpočtu státu nějaké miliardy navíc. Možná spíše i desítky miliard. Tyhle „obří“, v drtivé většině zahraniční firmy využívají svého často oligopolního postavení na českém trhu a těží z monopolně vysokých cen a v tom vidím plné morální oprávnění jejich jiného (vyššího) daňového zatížení, nežli tomu je u malých a středních, převážně českých firem. Ty koneckonců na oligopolní postupy těch obřích společností ekonomicky doplácejí.

Možná až deset miliard korun do rozpočtu může přinést opatření jako je zavedení registračních pokladen. Chce to jen vymyslet, jak rozumně řešit problematiku např. drobných českých řemeslníků, jejichž celá živnost se často ukrývá v jedné tašce s nářadím a pokladna (nebo něco podobného) se už jim do tašky s nářadím ani nevejde. Druhou skupinou jsou prodejci na farmářských trzích.

Větší odvahu je možné určitě mít u progrese daně z příjmů fyzických osob. Nová vláda by měla v EU (v Evropské radě) přijít také s iniciativou na postupnou eliminaci daňových rájů v Evropě i ve světě a změn legislativy EU tak, aby bylo možné z veřejných zakázek vyloučit firmy, které platí daně v daňových rájích.

Také daň z finančních transakcí může být nástrojem, který do státní kasy přinese až kolem deseti miliard ročně. Na výnos této daně si ale do budoucna brousí zuby EU jako na zdroj svých výdajových potřeb.

Tedy změnou struktury daní a důslednějším daňovým výběrem (registrační pokladny) je možné nasypat do státní pokladny každoročně desítky miliard korun navíc. Andrej Babiš v jednáních o koaliční smlouvě tyto možnosti ovšem z větší části odmítl. Uvidíme, kolik peněz zajistí z jiných zdrojů, především lepším výběrem daní. Dosáhnout výrazného růstu ekonomiky zdevastované chybnou hospodářskou politikou pravicových vlád nebude ovšem tak snadné. A rychle to už nepůjde vůbec. Síly setrvačnosti v ekonomice jsou velmi silné. První příznaky oživení plynoucí ze změny hospodářské politiky vlády se mohou v české ekonomice projevit nejdříve až v závěru příštího roku a podstatně až v roce 2016 a 2017. Naše země je naštěstí zapojena do mezinárodní dělby práce, je provázána silně zejména s německou ekonomikou. České firmy jsou častými subdodavateli firem v Německu, mnoho z nich jsou dceřinými firmami německých firem. Český vývoz do Německa se podílí 34% na celkovém českém vývozu (rok 2012). Německá ekonomika má v tomto roce (2014) podle odhadů růst 2% tempem. Od toho se také odvíjejí poněkud příliš optimistické předpovědi letošního vývoje české ekonomiky, např. ČNB s odhadem 2%.

Osobně tento trochu povinný optimismus ČNB a dalších institucí nesdílím. Velmi pravděpodobně sice dojde letos k meziročnímu nárůstu vývozu tak, že bilance zahraničního obchodu zaznamená vyšší přebytek nežli v roce 2013. Jak vysoký tento přebytek může být je ovšem velkou neznámou. Naopak veřejné investice, a také spotřeba obyvatelstva, budou letos spíše stagnovat. V prvním případě chybí větší projektová a územní připravenost staveb a ve druhém případě bude negativně působit pokles reálných mezd (a nejen veřejných zaměstnanců) a důchodů v tomto roce. To je ostatně již třetí rok za sebou s takto negativním vývojem reálných příjmů obyvatelstva, což nepochybně negativně ovlivní také letošní poptávku po zboží a službách.

Mám-li říci svou prognózu růstu české ekonomiky v tomto roce, nemyslím si, že převýší 1%. A 1% růstu HDP představuje meziroční růst příjmů státního rozpočtu zhruba o 10 - 12 mld. Kč. Vláda by ovšem měla mít ambici vytvořit již pro rok 2016 souběh takových změn hospodářské politiky, jež by umožnil růst HDP o 3 - 4%. S nějakými 40 - 45 mld. Kč meziročního přírůstku rozpočtových příjmů je už možné udělat mnohé i na výdajové straně rozpočtu a ještě souběžně snižovat roční schodek státního rozpočtu.

Jinak řečeno, obávám se, že k rychlému růstu spotřeby obyvatelstva a tedy k růstu životní úrovně v krátké době nedojde, neboť nelze obratem zajistit výraznější oživení českého hospodářství. Lidé však pochopitelně očekávají po recesi hospodářství a marasmu, které přinesla Nečasova vláda, rychlou změnu své situace k lepšímu. Budou zklamáni.