Cestou k obnově dynamiky ekonomiky, nebo spíše jednou z cest, je nepochybně obnova dynamiky investic. Veřejných i privátních. S tím mohu jen souhlasit. Jde ale o to, aby to byly investice produktivní.
Tedy takové, které budou přinášet trvalou přidanou hodnotu. A to nejen tím, že dojde k jednorázovým výkonům stavebních a dalších dodavatelů vč. průmyslových a dopravních firem vznikajících při obřích investičních akcích typu dostavby dvou bloků Temelína anebo průplavu Dunaj – Odra – Labe. Každá vize je nepochybně dobrá, v tom má prezident pravdu, není-li ovšem bludná. A dostavba Temelína a stavba průplavu bludnou cestou jsou.
Dostavba dvou bloků Temelína nebude přece nakonec stát 250 mld. Kč, jak se v odhadech trvale podhodnocuje, ale více. Tedy podstatně více.
Otázkou jen je, o kolik to bude více. Dosáhnou investiční výdaje na dostavbu Temelína 300 či dokonce 400 miliard? A jak to pak bude s cenou elektrické energie, až bude Temelín za podstatně vyšší náklady dokončen, aby byla zajištěna návratnost celé investice. No, cena energie poroste. A pokud nebude dostatečný odbyt elektrické energie v Česku, bude český spotřebitel (firmy i malospotřebitelé) vlastně dotovat ceny pro její vývoz do Německa či Rakouska. Není to tak složité, aby tomu pan prezident nerozuměl. M. Zeman přece není žádný romantik.
Samozřejmě, že část českého průmyslu často v zoufalém nedostatku dlouhodobých kontraktů vzdychá po zakázkách tohoto typu. Nelze se tomu vůbec divit. Byly by to krásné zakázky, ovšem k tíži nás všech.
A něco podobného je to také s fantaskním průplavem Dunaj – Odra – Labe. Také po výstavbě tohoto výletního vodního koridoru bez valného národohospodářského významu pan prezident vzdychá.
Prý to všechno zaplatí EU. Rozpočet stavby je dvěstěpadesát miliard, tedy jen pro začátek. Spoluúčast 15%, tu by bylo ovšem potřeba zaplatit ze státního rozpočtu. Zmíním se jen okrajově o jiných „maličkostech“, které by tato megalomanská stavba měla, především v oblasti životního prostředí. Narušila by a změnila životní prostředí ve všech jí zasažených oblastech mírou nebývalou. O tom nemůže být sporu.
Také v tomto případě by se jednalo o budování „hladové“ nebo spíše superhladové zdi, která by toho ovšem po svém zprovoznění do státního rozpočtu mnoho nepřinesla. Odmyslím-li si tedy školní výlety. Ale ty mohou jezdit na Baťův kanál.
Vláda se musí soustředit na podporu skutečně produktivních veřejných investic, které budou sloužit lidem ještě řadu dalších generací. Dálnic, silnic I. třídy, železničních koridorů, škol, penzionů seniorů, univerzitních kampusů, nemocnic atd. .
Takové investice pomohou podnikatelské sféře nejen po dobu výstavby, ale zlepší také podmínky pro podnikání (dálnice, silnice, rychlostní železnice) anebo povedou ke zkvalitnění života občanů.
Pan prezident se s vervou pustil také do fiskální politiky. Zčásti měl jistě pravdu. Na té propagandistické úrovni ovšem. Srovnávat fiskální možnosti Švédska a ČR je ovšem ošidné a vlastně nemožné.
Také rád občas hovořím o potřebě německých nebo ještě lépe skandinávských pořádků a disciplíny ve státních financích. Ale vždy jsem si byl vědom, že skandinávské prostředí svou rozdílnou mentalitou, tradicí, vč. legislativní i rozpočtové tradice je Čechům a Středoevropanům poněkud vzdálené. Zato rakouské a německé prostředí Čechům vzdálené příliš není.
Pan prezident si to trochu popletl, pokud jde o Švédsko i číselně. Spletl si absolutní čísla s relativními.
V letech 2002 – 2012 švédská ekonomika zaznamenávala pokles státního dluhu k HDP z 52,5% na 38,7%. Absolutně však rostl v tomto období státní dluh Švédska do roku 2005 a znova od roku 2009 včetně. Ale i tak je to vynikající úspěch, i když veřejný dluh Švédska vzrostl za toto období absolutně o 17,8 mld. eur. Ovšem Švédsko a ČR před deseti lety (a koneckonců i dnes) byly dvě zcela rozdílně výkonné ekonomiky. Udržovat v ČR vyrovnaný rozpočet v letech vysoké konjunktury 2005 – 2007 (tehdy vzrostlo společenské bohatství země, vyjádřené růstem HDP, zhruba o pětinu) a nevytvářet rozpočtové rezervy k použití v následujících, méně příznivých letech a zejména pak neinvestovat do zaostalé infrastruktury by bylo velmi špatné. Jak ukazuje následující tabulka o vývoji státního dluhu v ČR, v letech 2004 – 2008 se podíl veřejného dluhu na HDP nezvyšoval, ale pohyboval se po několik let (2004 – 2008) mírně nad 28%. Byl tedy stabilizován. Od té doby, počínaje rokem 2009 ovšem tento podílový ukazatel razantně vzrůstal, až se zastavil na 46,1% v roce 2013(!). Pan prezident období stabilizace dluhu i to následující období nacpal do stejného pytle.
Je potřeba pro úplnost říci, že např. v roce 2005 byl vykázán deficit státních financí 56 mld. Kč, ale ten byl způsoben tím, že vláda vytvořila v tom roce 46 mld. Kč rozpočtových rezerv (a navýšila tak o tyto rezervy deficit) a dalších 20 mld. Kč užila na krytí ztráty Konsolidační agentury. Ta především řešila – jak známo – smutné případy zpackané privatizace z devadesátých let. Ale také likvidaci toxických aktiv, jejich vyvedení z bilancí bank, které pak po vyčištění bilance prodávala za vcelku levný peníz (hodnotě zpětně podle dnešního velkého přínosu těchto bank jejich mateřským bankám) Zemanova vláda vybraným zahraničním zájemcům. Po vládě pod mým vedením zůstalo ve státní kase celkem 156 mld. Kč rozpočtových rezerv, které pak vcelku bezskrupulózně utrácel M. Kalousek neblahé paměti na ministerstvu financí zejména v letech 2008 – 2009, aby snižoval rozsah skutečných deficitů státu.
V letech 2005 – 2007 sice tedy rostly deficity absolutně (byly však vytvářeny vysoké rozpočtové rezervy), ale díky tomu v letech 2005 a 2006 rostl HDP nevídaným tempem 6,8% a 7%. Absolutně pak po oba roky rostl HDP mezi 200 až 240 miliardami Kč (!).
Mezi lety 2008 – 2013 tvorba HDP českého státu klesala, stagnovala, aby se v roce 2013 dostala zhruba na úroveň tvorby HDP roku 2008 (!). V tomto období ovšem státní dluh vzrostl o cca 750 mld. Kč, tedy v průměru o 150 mld. Kč ročně.
Pan prezident by si zkrátka, až příště bude mluvit o české a švédské ekonomice měl připravit přesnější čísla. A ta čísla, která k dispozici bude mít, interpretovat pravdivě.
