Republikáni mohli zvolit ke konfrontaci s prezidentem desítky dalších politických témat, v nichž by se mohli vůči němu vymezit. A při obratně zvoleném postupu získat potřebné politické body. Volby prezidenta a Kongresu se blíží...... Ale vést před očima užaslého světa spor, který má potenciál rozkolísat světové finanční trhy a světové hospodářství, nebylo odpovědné. Ukázalo se během několika málo následujících dní, že oživení hospodářství zemí Západu, tedy Spojených států a Evropské unie, je opravdu křehké. Zdá se, že Čína, Rusko, Indie a Brazílie, nové regionální velmoci, si se svým hospodářstvím vědí lépe rady. A dosahují slušný hospodářský růst.
Ale zpátky ke Spojeným státům. Vláda G. Bushe se zhruba před deseti lety vydala cestou avanturismu nejen pokud jde o zahraniční politiku, ale zejména pokud jde o fiskální politiku země.
Bushova vláda tehdy opustila politiku přebytkových státních rozpočtů, ke kterým zemi dovedl demokratický prezident Clinton. A začala významnou část vládních výdajů USA financovat prodejem státních cenných papírů za peníze např. Čínské lidové republiky či od arabských šejchů.
Nyní republikáni dělají, jakoby s touto politikou fiskální neodpovědnosti neměli nikdy nic společného a byla vynálezem B. Obamy a jeho administrativy. Hospodářská krize předchozí problematickou hospodářskou politiku, resp. její důsledky jen zesílila.
Jednání amerických politických elit, které předcházelo uzavření dohody o navýšení dluhového stropu je jen těžko možné posuzovat jako odpovědné. Američané museli dokonce vyslechnout ponižující vyjádření ze strany svého největšího věřitele – Čínské lidové republiky. Její představitel vážně hovořil o potřebě ustavení výboru na dohled nad americkou měnou. Tedy o zřízení svého druhu kurately nad financemi USA.
A jak se chovají evropské politické elity? Elity tří největších zemí – Německa, Francie a V. Británie – nejsou zrovna v nejlepší kondici. Zdá se, že kancléřka A. Merkelová ztratila odvahu k řešením, která jsou přijímána německou veřejností kontroverzně. Její koaliční partner – FDP – je v existenční krizi. Obě vládní klerikální strany ztrácejí. Koaliční, pravostředová vláda nejvýznamnější země EU není schopna vysílat jasná politická poselství celé Evropě. Tak, jak tomu bylo v časech kancléřů Kohla a Schrödera a do jisté míry i v době velké koalice.
V podobné situaci jako Merkelová je i prezident Sarkozy. Prezidentské volby se blíží a zdá se, že i přes vyřazení nejvážnějšího soupeře Strausse-Kahna ze hry, Sarkozy tahá v souboji s francouzskou levicí za kratší konec provazu. Myslím, že ani Sarkozy není vahou své osobnosti pozitivní změnou, ve srovnání s jeho předchůdcem J. Chirakem.
Až v tomto týdnu, tedy s velkým časovým zpožděním možná jednoho roku, zazněla na setkání Sarkozy – Merkelová z Paříže slova naznačující, jak dostat eurozónu z problémů. Tou cestou je větší koordinace hospodářské politiky v rámci EU, jinak řečeno hlubší integrace zemí EU.
A dostáváme se k české politické elitě. Už vidím ODS, komunisty i další politiky, jak se předhánějí ve zpochybňování takového postupu. Ostatně ani od lídrů ČSSD jsem neslyšel v této vážné situaci pozitivní poselství vůči EU. Proč se pouštět do politické bitvy, kde to může bolet, že? Raději rezervovaně mlčet. Komická je v této souvislosti myšlenková impotence dvou dalších vládních stran. VV mají jiné starosti nežli evropské obzory a K. Schwarzenberga už zřejmě přepadá spánek i při otázce evropské integrace.
Zdá se, že politické elity zemí Západu, vč. České republiky jsou v současné situaci jakoby paralizovány a nevědí jak dál. A slabé vedení, nevýkonné elity jen mohou změnit latentní ekonomickou krizi v krizi skutečnou.