Uzavřel se pozemský život velkého člověka, jehož politický odkaz však bude ještě dlouho žít – jméno Mandela jako symbol boje proti apartheidu se zařadilo ještě za jeho života do panteonu lidstva.
Mandelovo vítězství nad apartheidem bylo a zůstává triumfem osobní statečnosti tohoto člověka, jeho odvahy a vytrvalosti a umírněnosti. Současně odráží všestrannou podporu, kterou mu hlavně levicové a protikoloniální síly světa poskytovaly. Včetně dlouhodobé a systematické podpory bývalého Československa Africkému národnímu kongresu (ANC) v boji proti apartheidu. Masivní podpora národně-osvobozeneckých hnutí v Africe i jinde patřila k typickým znakům československé zahraniční politiky. Vytvořila nám na černém kontinentě velmi dobré jméno. Značka „Made in Czechoslovakia" byla v Africe velmi dobře známá. To, jak s tímto potenciálem naložili především polistopadové pravicové vlády, je ovšem už jiný a smutný příběh.
Tento smutný příběh má svou nosnou dějovou linii. Dějovou linii českými pravicovými médii (to znamená prakticky všemi) tak dokonale zamlčenou, že o ní česká širší veřejnost prakticky vůbec neví. Není divu – jde o ostudu, která českou pravici značně diskredituje.
Jen málokdo ví, že například V. Havel, hlava státu a symbol boje za lidská práva, nikdy neuvítal Nelsona Mandelu na prezidentské návštěvě v Praze. Sám také nikdy jako prezident nenavštívil JAR. A to ani v letech 1994 – 1999, kdy byl Mandela prezidentem. Údaje o tom, že návštěva v Pretorii již byla (někdy v průběhu devadesátých let) domluvena, ale pak se V. Havel rozhodl, že pojede na návštěvu jinam, nejsou z veřejných zdrojů příliš prokazatelné. A pokud by byly pravdivé, trapnost situace by ještě dále podtrhly.
Zůstává tak paradoxem, že JAR navštívil coby prezident jen Václav Klaus (v prosinci 2006). Tedy člověk, který při psaní Ústavy ČR zdvíhal varovně prst před "zaplevelením Ústavy lidskými právy". Navíc zajel do JAR v době, kdy Mandela již 7 let nebyl prezidentem a při návštěvě se s ním nesetkal. O své návštěvě JAR sice V. Klaus pohotově sepsal až troje "Africké zápisky", ale proč se s Madibou neviděl, se z nich nedozvíme. Byť má svůj význam, že český prezident navštívil JAR aspoň jednou za skoro 20 let od zániku apartheidu, je to celkově na nejvyšší úrovni víc než smutná bilance.
Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Jak to, že se česká "nezávislá" média nevrhla na investigaci? Proč nezjišťovala, v čem spočíval postoj V. Havla k JAR, Mandelovi a apartheidu?
Začněme od začátku. Tedy nepochopitelným úvodním krokem V. Havla, který zřejmě další vývoj silně předznamenal. Totiž jeho pozváním pro posledního bílého prezidenta JAR Frederika Willema de Klerka. Ten do Prahy přijel v únoru 1992. Pro úplnost kontextu připomínám, že v té době se Československo již V. Havlovi rozpadalo pod rukama, do jeho abdikace z Hradu chybělo necelého půl roku.
Je těžké věřit, že poslední československý a poté první český prezident nevěděl, co se v JAR děje. Od vystoupení v americkém Kongresu v únoru 1990 a po rozpuštění Varšavské smlouvy v Praze v létě 1991 trpěl V. Havel pocitem českého Honzy povolaného řešit světové problémy. Vzpomeňme jen jeho náměty na setkání Gorbačova s Bushem v Tatrách nebo na řešení palestinské otázky.
Nevíme, zda Havel po legalizaci černošských protiapartheidních hnutí a organizací, včetně ANC a propuštění Mandely z vězení (únor 1990) vůbec tušil, že v době de Klerkovy pražské návštěvy probíhají komplikovaná jednání o novém politickém systému země. Že vztahy mezi černými a bílými jsou krajně napjaté, že rasisté provokují masakry vyvoláváním rozporů mezi jednotlivými černošskými kmeny. Necelých pět měsíců po de Klerkově návštěvě Prahy došlo v Boipatongu k novému masakru – přes 40 mrtvých. Při blahovolné lhostejnosti bílé policie...
Prezident de Klerk pozvání a návštěvu Prahy, zvláště od V. Havla, jakožto nové světové ikony v oblasti lidských práv, přirozeně vnímal jako podporu svých postojů v jednáních s ANC. Nemusel si nic domýšlet. Havel tehdy de Klerkovo „reformní úsilí ocenil“. Snaha posledního bílého prezidenta JAR přitom samozřejmě směřovala k zachování co největších privilegií pro „bílé“. Jinak tomu ani být nemohlo – jeho otcem byl jeden ze zakladatelů a nejzuřivějších stoupenců apartheidu Johannes "Jan" de Klerk.
První nekomunistický prezident Československa po více než čtyřiceti letech, muž s mezinárodní aureolou "bojovníka za lidská práva" tak veřejně podpořil "napraveného" rasistu v jeho snaze zachovat bílé menšině v postapartheidní JAR dominantní postavení. To byla blamáž, které si Mandela a skuteční bojovníci proti apartheidu nemohli nevšimnout. Ne tak česká média, která zalykajíce se nadšením nad V. Havlem prostě věc před českým publikem zamlčela.
Fakt, že o necelé dva roky později (v roce 1993) obdržel de Klerk společně s Mandelou Nobelovu cenu míru, jako vysvětlení návštěvy de Klerka v Praze neobstojí. Jednak proto, že když návštěvu připravovali, nemohl nikdo vědět, kdo za dva roky Nobelovu cenu dostane. Navíc de Klerk ji patrně dostal jen díky Mandelovi. Ten chtěl i tímto krokem pokud možno zklidnit tehdy velmi rozbouřenou bílou komunitu v JAR, jejíž část i v té době ještě "barevné" vitálně nenáviděla.
Je rovněž všeobecně známo, že Václav Havel, nehledě na množství vyznamenání a řádů, které v cizině obdržel, mimořádně toužil po Nobelově ceně. Prý mu bylo jedno jaké, zda za mír nebo za literaturu. Tato touha, kterou veřejně potvrdila i jeho manželka Dagmar, časem patrně přerostla v obsesi. Nobelovu cenu dostali Walesa (1983), Dalajláma (1989), Gorbačov (1990), Aung San Suu Kyi (1991), i Arafat s Rabinem a Peresem (1994). Všichni jeho přátelé. A samozřejmě Mandela a de Klerk (1993). Jen Havel stále nic. Nobelovka nepřicházela. Dnes víme, že nepřišla nikdy. Ani ta za mír, ani ta za literaturu.
Není cílem těchto řádek bádat zda V. Havel měl Nobelovu cenu dostat či ne. Jde jen o pokus dopátrat se příčin jeho nezájmu či nechuti setkat se Nelsonem Mandelou. Objevit se vedle Mandely mohlo pro něj znamenat frustraci ze stále "unikající" Nobelovy ceny.
Podle všeho ale nejde jen o Havlovu ješitnost. Zřejmě si přece jen uvědomoval, že životopis jeho a Mandelův nejsou srovnatelné. Při vší úctě k českým disidentům byl jejich odpor proti totalitě z hlediska rizika slabým odvarem proti hrozbě, které čelil (a to po několik desetiletí) Mandela se svými druhy: vražednému stroji apartheidu. Několik roků V. Havla v českých vězeních lze s Mandelovými sedmadvaceti lety za mřížemi v JAR jen stěží porovnávat.
Československý komunismus po srpnu 1968 neměl při všech špinavostech normalizace na kontě masakry typu Sharpevillu (1961) či Soweta (1976). Ani opakované zatýkání desítek tisíců lidí, jejich věznění bez rozsudku či mizení beze stopy. To jsou poznávací znaky fašismu, nikoli skomírající totality.
Na historickou nesouměřitelnost životního běhu Václava Havla s tím, co dokázal v životě Mandela, ukazuje i fakt, že Valné shromáždění OSN v roce 2009 vyhlásilo 18. červenec (datum Mandelova narození) Mezinárodním dnem Nelsona Mandely. OSN tehdy vůbec poprvé za 64 let své existence vyhlásilo mezinárodní den vázaný na konkrétní osobu, nikoli jev či událost. To, myslím, mluví o mnohém.
Není třeba minimalizovat úlohu Václava Havla při zániku totality, ani to není záměrem této úvahy. Navíc dějiny se k této otázce určitě vrátí. Ale je nutné vidět širší kontext a reálné rozměry jednotlivých osobností.
Konečně svou roli asi sehrál v celé věci i Havlův antikomunimus. Nemohl nevědět, že velevýznamnou složkou ANC v konfrontaci s apartheidem byla Komunistická strana jižní Afriky. Ta se také stala po prvních demokratických volbách v roce 1994 jako součást ANC jednou z vládnoucích stran. Schopnost uznat roli jihoafrických komunistů v demontáži apartheidu nepatřila do mentální výbavy Václava Havla. A pokud zjistil, že ve svém vystoupení při převzetí Nobelovy ceny použil Mandela jeden z úvodních veršů Internacionály, asi na něj šly mrákoty.
V souhrnu tak došlo k Absurdistánu, jemuž se sám V. Havel rád vysmíval. Jeho postoje znemožnily, aby se Nelson Mandela stal coby prezident nové JAR hostem Československa nebo České republiky. Mandelovým hostitelem v Praze se tak nikdy nestal prezident ČSFR či ČR, označovaný za renomovaného ochránce lidských práv. To není jen škoda, to není jen k nevíře, to je ostuda.
Případné pokusy vysvětlovat tento nehorázný lapsus tím, že Mandela snad obdržel z Prahy více pozvání k návštěvě a nikdy je nevyužil, jsou zcela mimo. Pokud taková pozvání opravdu dostal, měl - jak jsem poukázal výše - důvody k jejich nepřijetí více než pádné. Věci mají vždy své priority a Václav Havel dal návštěvou de Klerka v Praze jasně najevo, jaké jsou ty jeho. Jedním slovem – opravdu ostuda.
