Rok se s rokem sešel a pacient, ekonomika, kterou reprezentují lidé, nikoli tabulky, se dozví, že s tím dluhem to tak tragické není. Bohatýři jdoucí na zteč do boje s korupcí a klientelismem se demaskují jako prvotřídní loupežníci. Míra defraudace a mrhání, míra korupčnických nároků a drzosti, míra parazitování na společnosti je neskutečně vysoká. Nejde o parazitování na sociálních dávkách. To je problém z hlediska rozpočtu stejně významný jako jedna rozkradená zbrojní zakázka, jedna zapomenutá Opencard či jeden pod koberec zametený IZIP. Přesto vláda bojuje raději s Romy a nikoli s Kmotry.
Rok se s rokem sešel a diagnóza nemoci operatérů Kalouska, Nečase a Drábka a spol. se zase jeví jako chybná. Kvazireformy spočívaly doposud v ubrání kyslíku pacientovi, rozkradení léků a profackování pacienta za drzý pohled. Tak by se daly hodnotit úsporná opatření ve všech resortech, které se ve svém důsledku projeví sníženou spotřebitelskou a investiční poptávkou a následným logickým meziročním propadem ekonomiky. Podobně prozíravé je rušení zastupitelských úřadů v zemích s importním potenciálem pro naše exporty, škrty ve spolufinancování dotačních prostředků z rozpočtu EU, či úspory v sociálních službách. Všude tam, kde byla možnost dát ekonomice potřebný lék, byl tento vyhozen do koše.
Rok se s rokem sešel a sliby operatéra před nástupem pacienta na léčbu se rozplynuly. Smrtící pro ekonomiku je prý nárůst daňové zátěže. Takže roste jako nikdy před tím. Sblížení sazeb DPH bylo prvním krokem, nyní má následovat druhý. Zvýšit a sjednotit sazbu DPH u všeho zboží a služeb až na 20 a možná i více procent. Na více nežli je to obvykle u potravin v okolních zemích. Zdanit spotřebu jak jen to jde. Ekonomicky je to možná správná teze, ale rozhodně ne v krizi. Ne v zemi, kde byla od roku 2008 ignorována daňová progrese či alespoň vyšší daňové zatížení nejbohatších vrstev obyvatel. Poslední vyjádření pánů Kalouska a Drábka o ekonomické perspektivě naší země není již jen ekonomický diletantismus, je to drzost nejvyššího stupně.
V zemi, kde je každá třetí koruna z veřejných rozpočtů rozchvácena, kde vymahatelnost práva se trvale snižuje, kde občan dostává veřejnou službu spíše jako represi a byrokratickou zátěž nežli jako pomoc, kde stav silnic se blíží tankodromu a staví se na odpadu namísto na solidním fundamentu, v zemi, kde zbrojaři počítají marže na stamiliony, kmotři majetky na miliardy a v politice je slušný člověk zdecimován a grázl si vydobude neotřesitelnou pozici, v zemi, kde partajničení je víc nežli zájem státu, se odváží ministr financí nepřímo říci, že jeho léčba zkolabovala (to opomíjím, že důchodová reforma zatím ani nezapočala) a že účet mají zase zaplatit ti nejpotřebnější a nejslušnější. Jednou větou ti, kdo se nebudou bránit. Stejným dechem pak dodat, že není možné sáhnout na daně pro podniky s velkou tržní silou, na příjmy bohatých a na lumpy, kteří si naši zemi přivlastnili. To není diletantismus, to je drzost.
Mayové ve svém kalendáři kdysi předpověděli apokalypsu. Ekonomickou a společenskou apokalypsu nám však může přinést namísto mayských výpočtů dogmatická neoliberální zaslepenost operatérů Nečase, Kalouska a Drábka. Podle mého názoru dráždí hada bosou nohou. Kdyby své úsilí, jakým decimují ekonomiku, namířili na potírání skutečného problému naší země – a tím je nehospodárnost a korupce, byli by v budoucnu velebeni jako prospěšní politici. Takto se stanou reprezentanty nejhoršího vývoje ekonomiky a společnosti od roku 1989.
