Před jejím zorganizováním v roce 1948 byl členem tajné sionistické vojenské organizace Hagana, ze které se armáda volně vyvinula. Ve spolupráci zejména s Francií pomáhal budovat izraelský jaderný program, takže dnes – i když se o tom příliš nemluví – má Izrael s největší pravděpodobností k dispozici odstrašující sílu jaderných zbraní. Může ji použít jako pojistku v případě, že by se některý z vojenských konfliktů (pokud by byl vůbec v budoucnu Izrael nucen je podstoupit) pro tuto zemi vyvíjel krajně nepříznivě. Šimon Peres byl prostě u všeho, co zabezpečovalo existenci Státu Izrael a jeho bezpečnost.
V izraelské Straně práce byl protégém jejího dlouholetého vůdce a zakladatele Státu Izrael Davida Ben Guriona. Je pravda, že jej Gurion považoval za intrikána a pleticháře, ale přesto si cenil jeho mimořádné schopnosti vyjednávat, a to často s lidmi velmi protichůdných názorů a pozic.
Po éře, kterou lze v Peresově životě charakterizovat jako éru jestřába, se v 70., a zejména 80. a pak v 90 letech zvolna přerodil na jednoho z hlavních nositelů mírových myšlenek. V roce 1993 jako ministr zahraničních věcí, spolu s izraelským předsedou vlády Jicchakem Rabinem dojednali v Oslu dohodu s palestinským vůdcem J. Arafatem. Tato dohoda otevřela cestu k možnému mírovému uspořádání na území historické Palestiny. Arabští Palestinci uznali existenci státu Izrael a naopak Izrael poprvé připustil myšlenku existence Palestinského (arabskeho) státu na území historické Palestiny.
Za dojednání dohod z Oslo, ale i za předchozí úsilí směřující v řadě případů k dalším dohodám s bývalými nepřáteli z arabských států (Tyto další dohody realizovali, s ohledem na často jepičí charakter izraelských vlád ti, kdo Perese vystřídali ve vládních funkci), byl spolu s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem oceněn Nobelovou cenou míru.
V roce 1995 poté, kdy se premiér J. Rabin stal obětí atentátu fanatického židovského extremisty, se Peres stal podruhé předsedou izraelské vlády. V roce 1997 si ovšem chtěl Peres nechat potvrdit v parlamentních volbách mandát předsedy vlády pro jednání s Palestinci o dalším pokračování mírového procesu. Ve volbách však neuspěl. Bylo to i díky tomu, že palestinské hnutí Hamás zvolilo v té době naprosto stupidní strategii teroristických útoků po celém Izraeli, neboť případná mírová dohoda byla proti zájmům tohoto militantního hnutí. Tehdy se Izrael a Palestinci poprvé vzdálili od zřejmě poměrně blízké mírové dohody.
V roce 2005 jsem měl možnost se s Peresem setkat v Brightonu na sjezdu britské Labour Party. Seděli jsme vedle sebe a poslouchali jsme brilantní sjezdový projev T. Blaira. Byl veleváženým hostem kongresu britských labouristů.
V tomto roce, tedy v roce 2005, se spolu se svým dlouholetým politickým rivalem Arielem Šaronem rozhodl uzavřít politické spojenectví vytvořením nové strany Kadima. Tato strana měla být nositelem mírového procesu v Izraeli a měla se opírat především o velkou politickou prestiž obou těchto politiků staré generace a o elán politiků nové generace, jako byl E. Olmert či C. Livniová.
Plán, který Peres se Šaronem připravili, byl skvělý. Ani jeden však nepočítal s tím, že do něj může zasáhnout vyšší moc v podobě smrti. V prosinci 2005, tedy několik měsíců před parlamentními volbami, utrpěl premiér Šaron mozkovou mrtvici, po níž ležel několik let v beznadějném stavu v kómatu a bez možnosti zasahovat dále do izraelské politiky.
Výsledky strany Kadima ve volbách v roce 2006 byly sice dobré, ale nebyly tak dobré, aby této straně umožnily, opírajíce se o zdravého Šarona v jeho politickém spojenectví s Peresem, získat větší manévrovací prostor. Snaha Kadimy o prosazení míru se posléze utopila ve velkém korupčním skandálu Ehuda Olmerta…
To bylo vlastně poslední období, kdy mohli Izraelci uvažovat o míru a také měli vážnou snahu, díky politické generaci Perese a Šarona, tento mír prosadit, nejen v jednáních s Palestinci, ale také v izraelské společnosti.
Po faktickém rozpadu projektu Kadimy se zdálo, jako by byl s Šimonem Peresem konec. Ale v roce 2007 se jako celonárodně uznávaný a světem oceňovaný státník stal Perez izraelským prezidentem. Jeho sedmileté období bylo mimořádně úspěšné a umírněné, byť se jako prezident poměrně často dostával do sporu s premiérem Netanjahuem. Peres a Netanjahu, pokud jde o politické a ideové názory, se rozcházeli prakticky ve všem.
Když před dvěma lety Peres odcházel z prezidentského úřadu, každý trochu soudný člověk musel jeho prezidentství ocenit pro jeho umírněnost, snahu udržovat přátelský přístup ke všem politickým silám v Izraeli, pro jeho objektivnost i snahu dále prosazovat mírový proces s Palestinci. Role izraelského prezidenta v izraelském politickém systému je ovšem spíše titulární.
Peresovy více než šedesátileté zkušenosti z politiky, mimořádný rozhled i vzdělanost (nikdy přitom nevystudoval žádnou vysokou školu) z něj učinily státníka, který byl oceňován při odchodu z úřadu prezidenta 85 % Izraelců.
Ppohřeb, který se koná v Izraeli, proběhne za účasti celé řady hlav států především těch v minulosti největších spojenců Izraele. Očekává se přílet amerického prezidenta Obamy, francouzského prezidenta Hollanda a desítek dalších státníků a politiků z celého světa.
Šimon Peres mohl být na konci svého života se svou prací a svým dílem spokojen. Málo komu bylo souzeno vykonat tolik dobrého, co jemu.
