Strukturální složka salda veřejných financí odráží nastavení fiskální
politiky a je výsledkem záměrných rozhodnutí vlády na příjmové i
výdajové straně veřejných rozpočtů, například v podobě změny daňových
sazeb nebo změny objemu sociálních transferů. Změna strukturálního salda
pak vypovídá o tom, jestli vláda provádí expanzivní nebo restriktivní
fiskální politiku. Pokud byl v ČR po sedm let jeden ministr financí,
nemůže pochopitelně svádět strukturální deficit na předchozí vlády.
Snaha
Nečasovy vlády snižovat strukturální schodek tedy jen napravovala to,
co Topolánkova a Nečasova vláda svou neodpovědnou rozpočtovou politikou
způsobily. Vím, že jsou to čísla, kterým laická veřejnost nevěnuje
příliš pozornost. Jsou tak trošku pod pokličkou, ani politici o nich
často nehovoří. Není špatné je pro úplnost uvést. Připomenout je
ekonomickým analytikům, kteří by s nimi měli často pracovat. A také
novému ministru financí Babišovi, pro kterého je to po buřtech a
rohlících trochu něco jiného. Uvádím čísla uveřejněná Ministerstvem
financí v listopadu 2013.
V
roce 2006 skončilo hospodaření veřejných rozpočtů strukturálním
schodkem odpovídajícím třem procentům hrubého domácího produktu. Vláda,
kterou jsem tehdy vedl (skončila ve funkci 3.9.2006), připravila státní
rozpočet pro rok 2007, ve kterém strukturální deficit poklesl na 1,3
procenta hrubého domácího produktu. Následná reforma (spíše „deforma“)
veřejných financí Topolánkovy vlády, jejíž těžiště spočívalo ve
snižování přímých daní a pojistného, prohloubila v roce 2008
strukturální deficit celkem o dva procentní body (cca 75 mld.) na 3,3
procenta HDP. K dalšímu prohloubení strukturálního schodku na 5,1
procenta HDP došlo v roce 2009 v důsledku přijatých protikrizových
opatření, které však měly mnohdy pochybnou účinnost (např. slevy na
pojistném).
V roce 2010 se strukturální deficit snížil na 4,3
procenta HDP, což byl jednak výsledek dočasné účinnosti některých
protikrizových opatření z roku 2009 a jednak výsledek dopadu opatření
přijatých v rámci tzv. Janotova balíčku.
Také v dalších letech se
strukturální deficit snižoval, a i když máme za rok 2013 k dispozici
zatím jen kvalifikovaný odhad, výtečný výsledek roku 2007 (tedy před
daňovou reformou) nebyl s největší pravděpodobností překonán ani za rok
2013.
Nejsem sám, kdo se domnívá, že Nečasova vláda dělala
chybnou rozpočtovou politiku. A můžeme jen spekulovat, zda to bylo dáno
ideologickou předpojatostí této vlády, její naprostou bezradností a
neschopností, nebo jestli jí šlo dokonce o záměr. Vláda snižovala
strukturální deficit opatřeními, v jejichž důsledku docházelo k
bezprecedentnímu přesunu těžiště daňového inkasa od zdanění příjmů a
majetku k nepřímým daním. Takováto změna struktury daní je pochopitelně
výhodná pro příjmově silnější skupiny a vrstvy společnosti. Topolánkova a
později Nečasova vláda a její ministr financí šly cestou výrazného
zvyšování DPH. Když jsem odcházel z úřadu premiéra začátkem září 2006,
byla snížená sazba DPH 5 %, teď je to již 15 %, základní sazba byla 19 %
a dnes je 21 %. Nekončícím zvyšováním DPH a spotřebních daní vláda
dramaticky zvýšila relativní daňovou zátěž u středně a nízkopříjmových
skupin obyvatelstva - tedy rodin s dětmi, zaměstnanců veřejného i
státního sektoru, důchodců, nezaměstnaných a sociálně potřebných, z
nichž desetitisíce každý rok rozšiřovaly počty lidí pod hranicí chudoby.
Pravicovou vládu růst cen základních druhů zboží a služeb nijak
neznepokojoval. Přitom se jednalo zejména o potraviny a léky, u služeb
pak o zvýšení ceny veřejné dopravy, vodného a stočného a například také o
vstupy do muzeí, divadel a kin. Výběr DPH je pro stát podstatně
jednodušší než například výběr daně z příjmů.
