Tak prováděly politiku vlády Velké Británie po staletí.
Velká Británie hledala na kontinentě vždy takového partnera, který společně s ní vybalancovával moc nejsilnější evropské země. Ať již to byla na přelomu 18. a 19. století revoluční a později Napoleonova Francie, anebo ať již to bylo po svém sjednocení, a zejména poté, co se vedle USA stalo největší ekonomickou mocností světa, Německo. V druhé polovině 20. století byl tím protivníkem, kvůli kterému šla Velká Británie do aliancí celého Západu, Sovětský svaz.
Úsilí Velké Británie o vstup do Evropského společenství nebylo původně příliš vítáno prozíravým francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem. De Gaulle byl vizionář. Věděl nejen to, co řekl Palmerston, ale znal dobře britskou reálpolitiku posledních třech století. Věděl, že v solidární Evropě se Británie bude po čase cítit nesvá.
Evropská solidarita Británii v zásadě nezajímá. Ona má přeci zvláštní vztahy s USA, výhodný obchod se zeměmi Commonwealthu, resp. dodávky levných zemědělských a potravinářských produktů z těchto zemí, a londýnskou City, jedno ze dvou největších finančních center světa…
Britská premiérka na kongresu své Konzervativní strany s velkým sebevědomím hovořila o tom, kterak do konce března příštího roku podá Británie svou výpověď z EU. To je jistě chvályhodné sdělení, i když to trvalo trochu dlouho. Britské politické elity se přece kvůli EU nepotrhají, aby něco řešily rychle. Přitom musí dobře vědět, že provizorium je tím nejhorším, co může být, a to jak pro veřejnost, ať již britskou anebo evropskou, nebo pro světové finanční trhy. Po projevu Mayové na konferenci konzervativců v Birminghamu začala libra vůči dolaru okamžitě padat.
Premiérka Mayová si to představuje trochu komicky – my omezíme volný pohyb osob z EU, samozřejmě zejména z té střední a východní Evropy, po Británii, ale Velké Británii přístup na evropský trh, tedy na trh EU, perspektivně i po odchodu Velké Británie a po vstupu dalších zemí do EU, zůstane zachován. Británie ve své době byla zvyklá takovéto dohody dělat. Vzpomeňme například dohodu mezi zanzibarským sultánem a Velkou Británií. Tehdy si Britové také prosadili, co chtěli. Nevím ale, proč by jim tentokrát měla EU vycházet vstříc. A hlavně si to musí Britové odpracovat. Připravit týmy lidí (zatím nemají nikoho), kdo by byl schopen vyjednat s EU (tedy s týmem Evropské unie čítajícím několik set pracovníků) dobré podmínky dohody mezi VB a EU.
Zájmem EU musí ovšem být, aby tato dohoda byla na principu win-win. Představě Britů o obdobě smluv s EU s těmi kdysi uzavřenými se zanzibarským sultánem zkrátka již odzvonilo.
