Bývalý ministr financí rád mluvil, v souvislostech s fiskální
politikou a zejména se státním rozpočtem, o snižování strukturálního
deficitu. Považuji za důležité vysvětlit, o co jde, neboť za touto
kouzelnou formulkou se do značné míry skrývá dlouhodobá práce vlády, a
zejména ministra financí.
O co tedy u tohoto ukazatele jde?
Strukturální
složka salda veřejných financí odráží nastavení fiskální politiky a je
výsledkem záměrných rozhodnutí vlády na příjmové i výdajové straně
veřejných rozpočtů, například v podobě změny daňových sazeb nebo změny
objemu sociálních transferů. Změna strukturálního salda pak vypovídá o
tom, jestli vláda provádí expanzivní nebo restriktivní fiskální
politiku.
Zdá se, že snaha Nečasovy vlády snižovat strukturální
schodek – podíváme-li se na následující tabulku - jen napravovala to, co
Topolánkova vláda a do jisté míry i Nečasova vláda svou rozpočtovou
politikou předtím způsobily. Vím, že jsou to čísla, kterým laická
veřejnost zatím nevěnuje příliš pozornost. Jsou tak trošku pod
pokličkou, ani politici o nich často nehovoří a moc jim nerozumí. Není
špatné je pro úplnost uvést, protože budou mít v souvislosti s
přistoupením naší republiky do EMU velký význam. Je dobré je připomenout
ekonomickým analytikům, kteří by s nimi měli často pracovat, což se
týká také nového ministra financí. Uvádím čísla uveřejněná Ministerstvem
financí v listopadu 2013, jiná (možná přesnější) jsem zatím nenašel.
V
roce 2006 skončilo hospodaření veřejných rozpočtů strukturálním
schodkem odpovídajícím třem procentům hrubého domácího produktu. Vláda,
kterou jsem tehdy vedl (skončila ve funkci 3.9.2006), připravila státní
rozpočet pro rok 2007, ve kterém strukturální deficit poklesl na 1,3
procenta hrubého domácího produktu. Následná reforma veřejných financí
Topolánkovy vlády, jejíž těžiště spočívalo ve snižování přímých daní a
pojistného, prohloubila v roce 2008 strukturální deficit celkem o dva
procentní body (cca 75 mld.) na 3,3 procenta HDP. K dalšímu prohloubení
strukturálního schodku na 5,1 procenta HDP došlo v roce 2009 v důsledku
přijatých protikrizových opatření, které však měly mnohdy opačnou nežli
zamýšlenou účinnost (např. slevy na pojistném) a zejména v důsledku
poklesu tvorby HDP.
V roce 2010 se strukturální deficit státu
snížil na 4,3 procenta HDP, což byl jednak výsledek dočasné účinnosti
některých protikrizových opatření z roku 2009 a jednak výsledek dopadu
opatření přijatých v rámci tzv. Janotova balíčku.
Také v dalších
letech se strukturální deficit snižoval, a i když máme za rok 2013 k
dispozici zatím jen kvalifikovaný odhad, výtečný výsledek roku 2007
(tedy před daňovou reformou) nebyl s největší pravděpodobností překonán
ani za rok 2013. Tedy ani dosud nejlepší výsledky hospodaření českého
státu, pokud jde o strukturální deficit, by nás nekvalifikovaly do EMU. A
v tomto roce se očekává zhoršení tohoto ukazatele až na 2%.
Nečasova
vláda snižovala strukturální deficit opatřeními, v jejichž důsledku
docházelo k přesunu těžiště daňového inkasa od zdanění příjmů a majetku k
nepřímým daním. Takováto změna struktury daní je pochopitelně
výhodnější pro příjmově silnější skupiny a vrstvy společnosti. Došlo k
výraznému zvyšování DPH. Když jsem odcházel z úřadu premiéra začátkem
září 2006, byla snížená sazba DPH 5%, teď je to již 15%, základní sazba
byla 19% a dnes je 21%. Zvyšováním DPH a spotřebních daní byla významně
zvýšena relativní daňová zátěž u středně a nízkopříjmových skupin
obyvatelstva – tedy rodin s dětmi, zaměstnanců veřejného i státního
sektoru, důchodců, nezaměstnaných a sociálně potřebných. Růst cen
základních druhů zboží a služeb po navýšení sazeb DPH byl pochopitelně
zjevný. Přitom se jednalo o potraviny a léky, u služeb pak o zvýšení
ceny veřejné dopravy, vodného a stočného a například také o vstupy do
muzeí, divadel a kin. Výběr DPH je pro stát podstatně jednodušší než
například výběr daně z příjmů.
V každém případě není strukturální
deficit jednoduše uchopitelný ukazatel, spíše naopak. Zdá se, že
skutečné reformy – chceme-li strukturální deficit stlačit pod 1% - nás
ještě čekají.
