Využívat korupci se nevědomky učíme již v dětském věku. Třeba když se má hrát fotbal a kapitáni si vybírají své hráče do týmu: „Hele, Honzo, vyber mě, můžeš si pak hrát s mým novým super mega cool autem na dálkový ovládání!“ křičí na celé kolo Petr. Jaké má Honza možnosti? Musí volit mezi svým zájmem (moci si hrát s tím fakt super auťákem, které nikdo široko daleko nemá) a nebo mezi zájmem týmu-Petr totiž nepatří zrovna k nejlepším hráčům. Honza je na vážkách, Petr je totiž hrozné nekoplo, ale to auto má opravdický světlomety a je prostě boží. Co si nakonec Honza vybere? Určitě by bylo zajímavé udělat experiment a zjistit, kolikrát převážil vlastní zájem nad zájmem celku.
Člověk má v genech touhu po uznání, po moci a po štěstí. A mnoha tisíciletími osvědčený recept, jak získat všechny tři věci najednou jsou peníze. Respektive spousta peněz. Najdou se i jedinci, kteří tvrdí opak. Tedy že peníze a moc jsou zla, že člověk ke štěstí potřebuje jen splynutí s Bohem, přírodou, se sebou samým a kdo ví ještě s čím. Zkoumal ale někdy někdo u těchto lidí, čím byl jejich názor formován? Nebyla to jen kombinace vlastní neschopnosti dosáhnout kýženého cíle a následné frustrace z toho? Jistě, najdou se i tací, kteří opravdu dojdou poznání, že materiální požitky jsou nicotné, stejně jako je nicotnost celého lidstva v porovnání s velikostí vesmíru. Při pohledu na nákupní centra, která denně praskají ve švech si však stojím za tím, že jich je zanedbatelné minimum.
Co jsem chtěl minulými řádky naznačit? To, že korupce je přirozená, neboť je velkým pomocníkem při naplňování snů jednotlivců, či úzkých skupin lidí. V žádném případě ji však neobhajuji. Veřejné prostředky, které jsou každoročně obětovány korupčnímu jednání jednotlivců brzdí rozvoj společnosti. A pokrok společnosti by měl být hlavní a nedotknutelný princip, kterým by se měl každý politik řídit.
Vznáším tedy obvninění na současnou politickou garnituru, že zcela vědomě problém korupce neřeší, resp. navrhuje řešení nesystémová, která nebudou a ani nemohou mít za následek nic jiného, než jen rozbujení korupčního prostředí. Zvláště absurdní se jeví snahy o jakési agenty provokatéry, kteří mají-světe div se- naprosto stejné touhy a potřeby jako lidé, které budou mít za úkol kontrolovat.
Jako jediné možné řešení vidím zavedení systémových nástrojů, které korupci zamezí z principu, a které nebudou závislé na lidském faktoru- ten je v těchto otázkách za jakýchkoliv podmínek zdrojem nejistoty podezření. Přesně taková opatření navrhuje Česká pirátská strana-z pochopitelných důvodů je v televizi ani v novinách neuvidíte.
Mohokrát citované „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“ je zkátka pravdivé, a ten politik, který tento předpoklad nepřijme tak činí buď z nevědomosti- a pak by měl být nahražen, a nebo z vypočítavosti -a pak by měl být nahražen o to rychleji.
