Dovolte mi krátce se vyjádřit k probíhající diskuzi, která zde probíhá nad návrhem zákona, jehož cílem je, aby osoby stejného pohlaví mohly vstupovat do manželského svazku. Už zde mnohé zaznělo, že manželství se vyvíjelo a už se nejedná o nějaký trvalý neměnný svazek. To je jistě pravda.
Na druhou stranu jakkoliv se vyvíjí forma uzavírání manželství od církevní k občanské podobě, od trvalého svazku ke svazku, který lze rozvázat, po celou dobu přetrvává jeho obsah a smysl. Stále se jedná totiž o svazek muže a ženy, kteří tvoří biologickou rodinu, ve které se rodí a jsou vychovávány děti. Jedině spojení muže a ženy může zajistit kontinuitu společnosti a manželství je institut, který má za cíl tento svazek stabilizovat, učinit jej dlouhodobým a úctyhodným. A to je také důvod, proč ho stát podporuje. Existence bezdětných manželství a dokonce ani vysoká rozvodovost na tom přece nemůže nic změnit. Ba naopak, tím větší je přece zájem státu na tom, aby takový trend se zvrátil a hledal způsoby, jak rodinu více podpořit.
Spor o návrh, aby manželství mohly uzavírat i stejnopohlavní páry, není sporem o to, zda mají mít všichni stejná práva. To nepochybně mají. Když dva dělají totéž, měli by mít i stejná práva. To, co je zde navrhováno, však není zrovnoprávnění téhož. Ve skutečnosti jde o sloučení dvou různých věcí pod název jedné z nich. To je stejné dle mého názoru, jako bychom ve smíšené čtyřhře řekli, že je jedno, jaké je pohlaví tenistů, kteří do ní nastoupí. Samozřejmě možné to je, ale už to asi nebude pouze smíšená čtyřhra.
Byla zde i debata, zda tímto návrhem rušíme mámu a tátu, či rozlišování pohlaví. To možná nikoliv. Na druhou stranu, pokud nějaké instituci přidáme jiný obsah, tak ji přirozeně změníme celou. Když smícháte dvě rozdílné věci, tak výsledkem logicky není jedna z těch původních, ale úplně nová věc. Podle někoho možná lepší, než jiných horší, ale určitě jiná. A pak je samozřejmě pozdě se ptát, kam se ta původní věc a hlavně její smysl poděly.
Smysl manželství a důvod jeho podpory ze strany státu známe. V celé debatě zde ale také zaznělo, v čem spočívá zájem státu, či spíše obecný zájem na stabilizaci dlouhodobého soužití stejnopohlavních párů. Ve skutečnosti jde o osobní rozhodnutí těchto lidí a neexistuje žádný důvod k tomu, aby jim do toho stát přece mluvil. Nejde přitom o neúctu, nebo dokonce diskriminaci. Jde o to, že podporou stability takového svazku by se lidem jen zbytečně montoval stát do života.
Podle někoho je důvodem k podpoře stejnopohlavních párů již samotný fakt, že se mají dva rádi. A co když se mají rádi tři, čtyři? Máme je také podporovat? Bonifikace jedněch přirozeně vždy znamená znevýhodnění těch ostatních, druhých. Platí to přece i v podpoře manželství. Pokud bychom to považovali za diskriminaci, pak to znamená, že vlastně stát nesmí zvýhodnit vůbec nikoho. Zakažme tedy daňové slevy na děti, neboť jsou diskriminací pro ty bezdětné.
Touha odstraňovat diskriminaci je posedlostí naší doby. A protože té skutečné a odsouzeníhodné už moc nezbylo, úkolem našich soudobých je diskriminaci nalézt děj se, co děj. Třeba i tam, kde už vůbec žádná není a pak ji s jistotou jásotu antidiskriminačních aktivistů zakázat. Ve svém původním významu diskriminace znamená schopnost rozlišování a není důvod ji zatracovat. Naopak, společnost, která přestane rozlišovat, mentálně chudne. Předložený zákon je návrhem, abychom v rámci manželství přestali rozlišovat mezi stejnopohlavními páry a dvoupohlavními páry. A dle mého názoru to přece není přípustné.
Děkuji za vaši pozornost.
