Když ovšem děláte boty, kvůli kterým se vám posmívají nejenom vaši političtí soupeři, ale kyselý výraz už nasazují i ti, kteří vás ještě nedávno vychvalovali, je zle. A přesně v takovém prostředí se momentálně nachází ministr dopravy Antonín Prachař.
To, že je Prachař slabý ministr, se projevuje čím dál víc. Naposledy minulý týden, kdy se provalilo, že z Fondu dopravní infrastruktury se za celý letošní rok podařilo vyčerpat necelých 23 procent. Ano… makáme, makáme… Kromě neschopnosti čerpat finance a investovat je tam, kde jsou třeba, se ale Antonínu Prachařovi podařilo za osm měsíců vyrobit hned několik bot podivuhodných rozměrů. Pojďme si je tedy trochu shrnout:
Bota číslo jedna: Pisárecký tunel, jeden dělník a zakázka za 30 milionů.
Přímo uprostřed prázdnin, tedy pro někoho v ideální době, kdy lze určité věci i kvůli dovoleným lehce přehlédnout, vybralo Ředitelství silnic a dálnic firmu, která by měla opravit brněnský Pisárecký tunel. V něm už rok a půl nefunguje systém varování před nehodou a hrozí, že se bude muset úplně zavřít. Zakázku za 31 milionů korun získala firma Lamtech CZ, kterou vlastní Petr Spilka, otec tuzemské golfové naděje Kláry Spilkové. Proč ne, na tom není nic špatného. Ovšem Spilkova firma má úředně doloženého pouze jednoho jediného zaměstnance – a ŘSD přitom v zadávací dokumentaci celého tendru vypsalo jasnou podmínku, že vítěz musí klíčové práce provést sám a bez subdodavatelů. Reakce pana ministra na jasné porušení podmínek tendru ze strany samotného ŘSD byla, že to nechá prověřit. Uplynul měsíc a půl a stále nevíme, do jaké fáze se toto prověřování dostalo.
Bota číslo dvě: Centrální registr vozidel
Problémy s centrálním registrem vozidel, který potřebuje každý vlastník auta kvůli SPZ, už zlikvidovaly celkem dva ministry dopravy. A nepoučil se ani ten třetí. Správcovství databáze za desítky milionů korun ročně opět svěřil soukromé firmě bez řádné soutěže a navíc jim ještě přihodil na plnění zakázky o 24 milionů víc. A to přesto, že jeho stranický šéf Andrej Babiš má šetření a transparentnost státních zakázek za svou mantru. Prachařův předchůdce přitom na ministerském stole zanechal připravené výběrové řízení na provozování registru, které by do boje o tuto lukrativní zakázku pustilo více firem a logicky tak s největší pravděpodobností i snížilo jeho konečnou cenu.
Bota číslo tři: neustálé průtahy kolem výstavby dálnic
Když nastupoval do úřadu, zaklínal se Antonín Prachař tím, že s ostudou kolem ne-budování pořádné dálniční sítě zatočí. Jenže rok se s rokem sešel a řidiči už vědí, že se za rok 2014 nepostavil a už ani nepostaví jediný kilometr nové dálnice. A také vědí, že peklo s D1 skončí v nedohlednu: její oprava trvá už rok a půl a žádná ze čtyř rekonstruovaných částí není ještě hotová. Průměrný časový „skluz“ oproti avizovaným slibům je hrozivých 100 dní. Jen pro srovnání: když v roce 2011 v Japonsku zemětřesení zcela zdemolovalo a roztrhalo silnici do města Naka, dokázali jí japonští silničáři postavit úplně znova za neuvěřitelných šest dní. Neměřila sice tolik, jako rekonstruované úseky „naší“ D1, ale při stejném tempu práce jsme mohli po zbrusu nové dálnici jezdit mezi Prahou a Brnem už v březnu.
Také se vám zdá, že na jednoho ministra je těch bot nějak moc? Antonín Prachař by možná snad měl ty své boty vzít….a jít.
