Církev, která od počátku vyjadřovala pramalou ochotu k ústupkům, a naopak se dlouhodobě prezentuje spíše zájmem o množství restituovaného majetku než o počet svých příznivců, tak jasně ukázala, že o její renomé ve společnosti jí moc, (pokud vůbec), nejde....
Vskutku velkolepé vyrovnání státu s církvemi, které nemá v Evropě obdoby, je tak neodolatelným lákadlem, že jde veškerá soudnost stranou. Opravdu si nemyslím, že by k žádnému narovnání dojít nemělo: dlouhodobě přehlížená záležitost majetkového vyrovnání s církvemi zcela jistě určité řešení vyžadovala, nicméně podoba, která byla u nás „zvolena“ - navíc proti vůli naprosté většiny společnosti - je opravdu poněkud absurdní. Srovnáme-li, v jakém režimu financování církve fungují u nás a v jiných státech Evropské unie, musíme konstatovat, že co do objemu vydávaného církevního majetku je Česká republika opravdovou jedničkou a např. silně katolické Polsko doslova bledne závistí.
A to už zde vůbec nemluvím o podmínkách fungování církve např. v Irsku, kde jsou církve zcela bez příspěvků státu a fungují pouze z vlastních a vybraných prostředků. Zajímavým příkladem přístupu státu k církvím pak může být Francie. Tamní Národní shromáždění totiž svým dekretem z 2.listopadu 1789 rozhodlo o zestátnění veškerého církevního majetku a jeho následném prodeji za účelem vyrovnání státního deficitu. Stát poté zrušil rozpočtovou položku pro církve a ukončil tak vyplácení duchovních a všechny ostatní subvence z veřejných prostředků. Jen připomínám, že hovoříme o roce1905! Současná reformovaná francouzská církev tak čerpá své prostředky zejména z darů věřících.
Sousední Rakousko zase zavedlo zákon o církevním příspěvku 1.května 1939. Od tohoto data jsou tak všichni plnoletí příslušníci církví povinni platit příspěvky nezávisle na tom, zda od církve požadují nějaké služby. V Německu zase přibližně 80% příjmů církevního rozpočtu vychází z výnosů církevní daně, kterou jsou povinni platit členové příslušné církve. Kdo chce být zproštěn povinnosti platit církevní daň, může z církve vystoupit. Výše církevní daně se pohybuje mezi 8-9% daně ze mzdy, nebo daně z příjmu. Tuto daň vybírá stát a za tuto službu platí církve státu jako náhradu 3-5% z výnosů této daně.
Připadá i vám rozsah odškodnění tuzemských církví příliš velkorysý? Nejste sami. Stejný pocit má totiž 80% ( dnes už, po tom co církve dále předvádějí, možná i 90% ) občanů. A mezi nimi i řada z věřících.
A také jste si položili otázku, jak je možné, že církve ve Francii přišly o své majetky, i když Francie neprošla komunistickým znárodněním? Ne, nemusíte hloubat, zda v Irsku se někdy dostali k moci komunisté … ne, nedostali, stejně jako v Německu ne.
Kladu si otázku – proč tak spěchalo podepsání smluv mezi státem ( tehdy reprezentovaným premiérem Nečasem ) a církvemi, když faktickým odsouhlasením zákona je takto velkorysé přiznání majetku církvím prakticky nedobytné? Kladu si i otázku, proč jednání komise k církevním restitucím, kterou jsem zmínil výše, bylo tak pomalé a skoro bezzubé. Nebyl to snad záměr, aby se datum 30.6. 2014 - tedy termín, do kdy má být rozhodnuto - přiblížilo co nejvíce a v nastálé časové tísni pak byly tyto majetky vydány bez důkladného prověřování ? Proč koncem roku 2013 došlo k úbytku tabulkových míst Státního pozemkového úřadu, když už dávno bylo známo, že hned v následujícím období od počátku roku 2014 bude muset prošetřovat tisíce podaných žádostí o navrácení majetku ? A proč právě nyní provádí ministr zemědělství tak zásadní personální změny na Státním pozemkovém úřadu, který je praktickým rozhodovatelem vrcholících církevních restitucí?
Dnes již bývalá 1. náměstkyně ústředního ředitele SPÚ na můj dotaz o zpracovávání agendy SPÚ ve věci církevních restitucí v minulém měsíci odpověděla: „Státní pozemkový úřad s ohledem na složitost tohoto restitučního procesu, mimořádně náročného na dohledávání dokladů v archivech, dále na příliš krátké lhůty na uzavření dohody i správní rozhodnutí a v neposlední řadě na personální poddimenzovanost, se bude pravděpodobně stále častěji dostávat do problému s dodržením Zákonem stanovených lhůt.“ A dále napsala: „Pro SPÚ tak připadá v úvahu nárůst agendy se zjišťováním, zda jím vydávané majetky církvím a náboženským společnostem jsou či nejsou dotčeny nezapsanými věcnými břemeny a v případě pozitivního zjištění je uvést v textu dohody o vydání a zajistit tím jejich další existenci.“
Čím dále více a častěji, jak ze strany osob vládnoucí koalice, tak i ze strany oponentů církevních restitucí, zaznívá možnost zdanění vydávaného církevního majetku. S tím souhlasím. Pokud není jasně a striktně vymezeno, k jakým účelům má být církvím vydán tak obsáhlý majetek a církve s tímto majetkem mohou dále zcela svévolně nakládat, měl by být tento majetek zdaněn. Legitimní očekávání církví - tento právnický termín, který již zazněl i na půdě Poslanecké sněmovny - bych posunul spíše do společenské roviny. Legitimní očekávání církví by tedy mělo být spíše čekáním na verdikt o konečné výši daňového poplatku a nastavení dalších pravidel.
V případě církevních restitucí se pak naskýtá logická úvaha, zda za negativním postojem stávající Poslanecké sněmovny k návrhům na obecné referendum, nestojí právě obava vládnoucích uskupení – a to jak těch současných, tak těch minulých - z názoru veřejnosti a občanů na to, jakým je stát hospodářem? Kdo se bojí, že by občané České republiky v referendu zabránili tunelování státního majetku? Kdo proto musí vystupovat proti referendu? Poctiví zřejmě důvod nemají.
Pozemková reforma, která u nás probíhala od roku 1918 do roku 1936, měla napravit pobělohorské křivdy. Měla vytvořit podmínky pro návrat potomků těch, kteří byli nuceni se z náboženských důvodů po Bílé Hoře vystěhovat z Čech a jejichž předci byli nuceni převádět majetky na katolíky. Takto tedy také vznikal církevní majetek? Po vzniku republiky v roce 1918 byl církvím a církevním osobám postupně odebírán tento majetek. Ten majetek, se kterým podle svých vlastních vyjádření církve stejně nikdy nebyly oprávněné nakládat jako běžní vlastníci, nýbrž musely respektovat ustanovení státu. Proces postupného „znárodňování“ církevního majetku má totiž svůj původ v historicky malé všeobecné vážnosti církve v tehdejší době. Koneckonců, újmu na cti utrpěly české církve i proto, že prostřednictvím svých představitelů vystupovaly v minulosti proti zájmům Čechů. Není tedy nakonec současné velkorysé navracení majetků církvím pošlapáváním památky zakladatelů našeho státu a těch, kteří proti nepřátelům země a jeho lidu bojovali? A není to i popíráním myšlenek T.G.Masaryka a duchu pozemkové reformy o splácení dluhu vůči národu a vůči historii ?
