„Předně je třeba připomenout, že jakákoli revize systému veřejného stavebního práva a všech souvisejících složkových zákonů je odborně značně komplikovaná. Práce na novém Stavebním zákonu probíhaly cca čtyři roky se zapojením desítek externích expertů a stovek připomínkových míst s trojím projednáním v připomínkovém řízení i v Legislativní radě vlády (věcný záměr jednou, paragrafové znění dvakrát) a ročním projednáním s řadou změn v Parlamentu. Provádět zásadní parametrické změny takového zákona bez tohoto odborného zázemí a bez reálného zapojení a vnímání názorů odborné i dotčené veřejnosti, jak to dnes činí pan ministr, představuje jednoznačné riziko pro kvalitu takové právní úpravy.
Nový Stavební zákon byl širokou odbornou porotou soutěže Zákon roku pořádané společností Deloitte Legal pod záštitou České advokátní komory, Hospodářské komory ČR a Komory daňových poradců vybrán jako Zákon roku v oblasti kvality regulace českého podnikání za rok 2021, hlasování veřejnosti nakonec rozhodlo o jeho prvním místě s velkou převahou cca 68 %.
A co se děje nyní?
Nova vláda = nové kroky… Především je tu odklad účinnosti. Cílem návrhu je odklad účinnosti zmíněného zákona o rok, ovšem s výjimkou nejdůležitějších, takzvaných vyhrazených staveb podle přílohy 3 NSZ. Vyhrazenými stavbami jsou stavby dálnic, stavby drah, letecké stavby, stavby vodních nádrží s objemem nad 1 mil. m3 nebo s výškou vzdutí nad 10 m, stavby a zařízení přenosové soustavy, výrobny elektřiny o celkovém instalovaném výkonu 100 MW a více, stavby a zařízení přepravní soustavy, zásobníky plynu, stavby a zařízení ropovodů a produktovodů a jejich součástí, stavby k účelům těžby či zpracování či transportu a ukládání radioaktivních surovin, stavby související s úložišti radioaktivních odpadů, stavby v areálu jaderného zařízení, stavby určené k nakládání s výbušninami, stavby pro dobývání nerostů.
Pro vyhrazené stavby by měl platit nový Stavební zákon již od 1. 7. 2023 se vším, co NSZ přináší, tedy zejména by je povoloval v 1. stupni státní Specializovaný a odvolací stavební úřad (SOSÚ), který by sám posoudil všechny veřejné zájmy bez potřeby závazných stanovisek dotčených orgánů, a ve 2. stupni by o odvolání rozhodovalo MMR, které by mělo zatím vykonávat funkce Nejvyššího stavebního úřadu a které by již nesmělo rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, ale muselo by o odvolání rozhodnout s konečnou platností.
Návrh odkladu účinnosti svým obsahem defacto přiznává, že pravidla nového Stavebního zákona jsou významně lepší, než současný zákon, když mají být využívána co nejdříve a pro co nejvýznamnější stavby. Za této situace je paradoxní, že pro běžné stavby běžných stavebníků se navrhuje tyto benefity nevyužívat.
A na odklad navazuje připravovaný vládní návrh MMR (věcná novela) – nyní v mezirezortním řízení. Jde o návrh, který má využít časový prostor získaný očekávaným odkladem účinnosti a do 1. 7. 2024 provést věcné změny nového Stavebního zákona podle představ současné vlády.
1. Zřejmě jediným dlouhodobě prezentovaným a jasným požadavkem vlády je nevytvářet novou soustavu státních stavebních úřadů v území a zachování výkonu státní správy v režimu přenesené působnosti na úřadech měst a obcí.
Zadání věcné novely obsahuje především zrušení státních stavebních úřadů a zachování stavebních úřadů na obcích a krajích pro všechny běžné stavby. Toto řešení ovšem nezajistí sjednocení výkonu státní správy, vzájemnou zastupitelnost úředníků v celé soustavě, jednotné řízení ani odstranění problému systémové podjatosti.
2. Druhým nejvýznamnějším prvkem ministerské věcné novely je opuštění od integrace dotčených orgánů. Bohužel se nepodařilo udržet integraci závazných stanovisek dotčených orgánů včetně EIA do stavebních úřadů v 1. i 2. stupni, jak byla schválena již v novém Stavebním zákonu, tedy kromě hasičů, památkové péče a AOPK/správ národních parků. Toto přitom byl a je zásadní pozitivní bod NSZ, neboť vše by posuzoval pouze stavební úřad v jediném řízení. Pokud se toto zruší, vracíme se v podstatě do současného stavu roztříštěnosti dotčených orgánů bez jasných a vymahatelných lhůt.
Bohužel, již v průběhu prací se objevuje odpor vůči navrženému řešení MMR, a to typově ze dvou stran. Jednak je to nesouhlas malých obcí se zrušením jejich stavebních úřadů; zatím se jeví, že ani možnost zřizování detašovaných pracovišť pro ně není dostatečnou náhradou, neboť ta by nebyla jejich, nepodléhala by pracovněprávně dané obci a byla by na ní nezávislá.
3. A pak je tu odpor proti již schválené integrací do jednotného řízení vedeného pouze stavebním úřadem. Nejvýrazněji se v tomto ohledu projevuje MŽP, které připravilo jednotné environmentální povolení. To by však znamenalo, že povolovací proces nebude jeden ani před jedním úřadem, ale budou paralelně vedle sebe dva – stavební a environmentální. Oba procesy by byly klasickými správními řízeními zakončenými správními rozhodnutími s možností je napadat (obě samostatně) opravnými prostředky.
Pokud to mám shrnout, je opravdu velkou hloupostí v době krize a to hlavně v oblasti bydlení jakýmkoliv způsobem zdržovat nebo dokonce přepracovávat nový stavební zákon a to jen proto, aby starostové nepřišli o svůj vliv na stavební řízení. Jejich argumentace, aby byly služby co nejblíže občanům, je úplně lichá. Kolikrát za život jdeme na stavební úřad? A když už stavíme, co hlavně chceme? No přeci kvalitní, profesionální služby s jasnými lhůtami! O žádném zrychlení nemůže být řeč. Nikdo se neintegruje, všichni zůstanou samostatně, řízení budou dokonce dvě a to environmentální a pak stavební a jediný, kdo na toto politikaření doplatí je stavebník a je jedno jestli malý nebo velký.
Stavět má být radost a ne utrpení. Stejně to vidí i odborníci, kteří pro MMR zpracovali analýzu. V porovnáním s rekodifikací z roku 2021, která byla současnou koalicí odložena, i vůči původní vládní hybridní verzi přináší nový návrh jednoznačně nejnižší efektivitu výkonu stavební agendy – kvůli nejnižší možnosti koncentrace znalostí či specializace příslušných úředních osob – a nejnižší možnosti sdílení personálních kapacit. Má také nesrovnatelně nižší možnosti jednotného metodického řízení, kontrolovatelnosti, a vynutitelnosti úředního postupu. RIA dále vytýká novému návrhu ministra Bartoše nižší transparentnost použití finančních prostředků ze státní kasy z pohledu jejich konkrétního využití, eliminaci nejnižšího počtu podkladových aktů, kdy jsou opakovaně přezkoumávány či žalovány závazné lhůty, tedy fakticky dojde k jejich nárůstu, nejmenší zkrácení průměrné doby povolovacího procesu kvůli eliminaci menšího počtu soudních řízení a z možných variant zcela nejnižšího makroekonomického prorůstového efektu.
Tedy bez ohledu na současnou situaci je vybrána z pohledu rozpočtu nejdražší a nejhorší možná varianta. Jinými slovy – vše zásadní, co nový návrh měl přinést a co bylo deklarováno, není. To podtrhují také nesouhlasy dalších klíčových ministerstev s normou,“
