Legislativa v dnešní době nestanovuje jednoznačné omezení pro těžbu v ložiscích, které patří státu. Těžební organizace, která požádá o průzkum území, automaticky získá i přednostní právo na určení dobývacích prostor a pro Ministerstvo životního prostředí je obtížné tyto organizace odmítnout. Můžeme se tedy ptát, jestli je majetek státu – nerostné bohatství využíváno efektivně a v nejlepším zájmu obyvatel České republiky a hlavně její kasy. Počet organizací těžících nerostné suroviny u nás se stále zvyšuje. V roce 2011 jich bylo 192 a v roce 2015 už 245. Jejich tržby v roce 2015 dosahovaly 159 770 mil. Kč. V České republice bylo v roce 2015 registrováno 1492 výhradních a 756 nevýhradních ložisek nerostných surovin s evidovanými zásobami. Počet těžených ložisek byl nižší, a to 505 výhradních a 208 nevýhradních.
Vezmu to tedy od začátku, a to přes tzv. úhrady. Placení úhrad z dobývacích prostorů a vytěžených vyhrazených nerostů bylo zavedeno vyhláškou 617/1992 Sb., z 3. 12. 1992, která vznikla na základě požadavku státu po provedených privatizacích státních podniků. Jak je uvedeno výše, byly zavedeny dvě úhrady. Za prvé úhrada z dobývacího prostoru – zde se prováděl výpočet jednoduše násobením rozlohy dobývacího prostoru (dále DP) stanovenou taxou a vypočtená výše úhrady se rozdělovala mezi obce, jejich katastrální území zasahovalo do DP podle podílu plochy a státní kasu. Výše taxy doznala vývoje s tím, že v roce 2005 byla vydána novela horního zákona 386/2005 Sb. Taxa byla upravena na rozmezí 100 – 1000 Kč za každý započatý hektar. Bohužel podle zjištěných informací k tomu nebyla vydána taková prováděcí vyhláška, která by stanovila, kdy se kolik platí a tak se většinově platilo pouze 100 Kč. Od roku 1993 do roku 2015 bylo obcím vyplaceno z úhrad na dobývací prostory 446,4 mil. Kč. Vyhláška ustanovila hned na počátku paradox v tom, že se za stejný nerost např. štěrkopísek, který není vyhrazeným nerostem dle horní zákona v dobývacích prostorech, platilo a na ložiscích otevřených jako nevyhrazený nerost neplatilo. To byl nevyřešený pozůstatek z doby před rokem 1988, kdy tehdy platný horní zákon umožňoval státu významná ložiska nevyhrazených nerostů tzv. „zvýhradnit“ a položit na ně DP. Při dobývání je podnikatel povinen vytvářet finanční rezervy na důlní škody, provedení sanace včetně rekultivace. Mezi roky 1993 až 2015 těžařské společnosti odvedly celkem 12,4 mld. Kč z toho obcím 7,3 mld. a do státního rozpočtu 4 mld. (MPO 3 mld. a MŽP 1 mld.). Protože se do výpočtu zaváděly ekonomické výsledky, vznikal z toho velmi nepřehledný systém. Až někdy kolem roku 2000 udělal Český báňský úřad výklad k výše uvedeným pojmům a tím se vstupní hodnoty do výpočtu sjednotily. Vyhláška rovněž stanovovala procento z vypočtené hodnoty ekonomických výsledků, které se má platit státu. Toto procento se upravovalo vyhláškou 426/2001 Sb., ale bohužel stále představovalo úplné minimum některých komodit nerostného bohatství. K výše uvedenému lze říct pouze to, že úhrady byly stanoveny již na začátku velmi nízké a zřejmě ani neměly zastavit zájem o privatizaci, zejména velkých podniků. Bohužel tyto nízké sazby, které těžařské organizace odváděly, neměl zájem nikdo, ani následující vlády řešit natož upravit. Až novela horního zákona 89/2016 Sb., zavedla dlouho očekávanou změnu ve výpočtu. Nový výpočet je velmi jednoduchý – vytěžené tuny x sazba za příslušný nerost. Zároveň ale přinesla i pro těžaře nepříjemnou část, a to zvýšení sazby za příslušný nerost. Těžaři to označili za likvidační. Domnívám se však, že každá organizace, která podléhá platbě úhrady, může již na začátku roku zakalkulovat tuto platbu jako pevnou částku do ceny výrobku a nemusí čekat až do konce roku, kolik to vyjde.
Některé zásoby nerostného bohatství v České republice mohou být světového významu. Ještě v roce 2016 byly zdejší celkové evidované zásoby např. lithia 160 000 tun. Letos dokončený průzkum na Cínovci ale ukázal, že číslo je asi desetkrát vyšší. A právě i na tomto ložisku na Cínovci se ukazuje, jak stát nakládá se svým bohatstvím. Přitom u komodit s vysokou jednotkovou cenou jako je lithium nebo např. wolfram, lze očekávat, že vytěženou surovinu odveze firma do zahraničí tak, aby na ní vydělala co nejvíce. A to je podle mého názoru principiálně špatně. Protože jakmile Ministerstvo životního prostředí udělí souhlas k průzkumu i souhlas ke stanovení DP pro již prozkoumaná ložiska, tak stát ztrácí reálnou kontrolu nad tím, kdo bude těžit a jak bude nakládáno s vytěženým nerostem.
Nejbližší úpravu Státní surovinové politiky očekává Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2020. Podle informací, které schválila vláda v polovině letošního roku, chce co nejdříve zavést nové podmínky pro průzkum a využívání ložisek. Proto se domnívám, že nastal čas k tomu, co říká KSČM už dlouhodobě, a to, abychom si naše nerostné bohatství chránili, a netýká se to jen nerostného bohatství, ale zároveň i vody, půdy apod. Okamžitou ochranu si zaslouží i suroviny s aktuálním nebo potenciálně mimořádným významem pro tuzemské podniky – třeba lithium, zirkonium, titan a řada dalších.
Květa Matušovská, poslankyně a kandidátka do PSP ČR
