15. července prošlo Sněmovnou usnesení, které žádá vládu o zajištění prostředků na lepší technické vybavení škol. Na jedné straně jsem rád, že vláda uvolnění těchto prostředků projedná a snad i uvolní, na druhé straně mě zaráží pomalost státního aparátu. Od usnesení Sněmovny, kterému předcházelo několik pracovních porad i schůze podvýboru pro regionální školství, uplynulo již víc než měsíc. O uvolnění částky se bude na vládě teprve jednat, přičemž celý pracný proces, jak z uvolněných prostředků zajistit funkční techniku, se kterou budou umět všichni zacházet, je teprve před námi.
Vláda dnes projedná i novelu školského zákona, do které se snaží přidat rychlou „záplatu“ pro případ dalšího uzavření škol a přechodu na distanční výuku. Pozitivní je zavedení distanční výuky do zákona. V současné době není na základních školách možná a do jisté míry tak distanční výuka probíhala mimo zákon a učitelům patří za jejich osobní iniciativu velké poděkování. Zavedení povinnosti distanční výuky však přináší otázky a rizika. Jednoznačně souhlasíme se zakotvením povinného vzdělávání i v případě mimořádného uzavření škol, musí ale být přizpůsobeno možnostem školy a možnostem žáka. Zákon umožňuje změnu školních vzdělávacích programů pro potřeby distančního vzdělávání. Měla by však být umožněna změna až na úroveň žáka, přizpůsobit se jejich potřebám a možnostem. Zejména žáci se speciálními vzdělávacími potřebami v distanční výuce mohou silně zaostávat za většinou a nebudou schopni zvládnout stejný rozsah učiva jako ostatní.
Uzákonění distanční výuky v důsledku znamená, že pro žáky, kteří nemají prostředky pro online vzdělávání, bude platit jiná forma distančního vzdělávání, například posílání úkolů papírově atd. Povinnost distančního vzdělávání tak sice bude formálně splněna, ale bude také výrazně neefektivní oproti komplexnímu vzdělávání za využití online nástrojů a živého spojení s učitelem. Sociální zázemí dítěte má jednoznačný vliv na kvalitu poskytovaného vzdělávání. Aby se ještě více nerozevíraly nůžky mezi vzděláváním žáků z běžných rodin a žáků ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, je třeba cíleně podpořit programy a neziskové organizace, které se zaměřují na pomoc těmto znevýhodněným dětem a které jim mohou zapůjčit jak materiální vybavení, tak i zejména velice důležitou odbornou pomoc s jeho použitím.
V předloženém zákonu chybí možnost kombinované formy výuky, kdy žáci chodí v malých skupinách některé dny do školy na upravenou prezenční výuku a ostatní dny se vzdělávají distančně. V některých okolních státech takto úspěšně probíhala výuka na jaře. Zavedení povinnosti distanční výuky také neřeší její parametry, tedy povinnosti žáka i učitele, kontrolu a vyhodnocení a ani případné sankce při nesplnění zákonné povinnosti. I z těchto důvodů se obávám, že vágně zavedená povinnost nebude mít efekt pro ty žáky a rodiče, na které je mířena, ale negativně postihne daleko širší skupinu žáků a rodičů, kteří potřebu vzdělávání chápou, ale nemají pro něj ideální podmínky. Bohužel nejsou známé navazující podzákonné normy a metodické materiály, které by možná některé obavy rozptýlily a z toho důvodu musíme počítat s nejhorším. Dokud tyto otázky nebudou vyjasněny, tak pro navrhovanou novelu zákona nemůžeme zvednout ruku, byť s některými jejími částmi a zamýšleným směrem lze souhlasit.
