Tak si, prosím, trošku uvědomme, že nemůžeme chtít, aby zemědělci aplikovali organickou hmotu, která je odpadem po nás (či zvířatech) a zároveň nechceme ani za mák strpět pak trošku přirozené “vůně”. Prostě spláchnutím záchodu to nekončí a víme, že žádné hovno nevoní.

Jako zemědělci se snažíme dělat aplikaci organické hmoty tak, ať co nejméně amoniaku a dalších těkavých látek unikne do ovzduší. Děláme dnes tyto aplikace přímo pod povrch půdy, nebo je bezprostředně po aplikátoru podmítáme či zaořeme. Prakticky nikdo to dnes nedělá tak, že by rozmetal hnůj, kaly, kejdu a nechal ji na povrchu, protože tím by si sám sobě způsoboval ztrátu, těkáním různých forem N do ovzduší, protože jejich cena v případě průmyslových hnojiv není rozhodně nízká.

Amoniak je důležitou součástí přirozeného koloběhu dusíku. Vzniká při rozkladu organických materiálů, zejména bílkovin. Ve vodě a v aerobních půdách se přeměňuje na kyselinu dusičnou, která je společně s rozpuštěným amoniakem hlavní formou sloučenin, ze kterých rostliny odebírají dusík potřebný pro svůj růst. Všechny organismy ryby, savci, plazi, ptáci, lidé v nějaké formě vylučují amoniak, tedy přebytečný dusík ve formě kyseliny močové (sloučenina amoniaku a oxidu uhličitého), nebo ve formě močoviny. V důsledku mikrobiálních reakcí se močovina snadno rozpadá a uvolňuje amoniak.

I při jiných činnostech uvolňujeme amoniak, menším zdrojem emisí amoniaku představuje i cigaretový kouř a dětské plenky. Lidé také vypouštějí velmi malá množství amoniaku když se potí a dýchají.