Na úvod považuji za nutné připomenout, že důchody nejsou darem státu občanům, ani žádným sociálním příspěvkem z blahovůle vrchnosti, jak to prezentuje současná vláda, ale pojistným plněním specifického typu. Jehož prostřednictvím občan-senior, pokud žije průměrně dlouhou dobu, nikdy ani zdaleka na důchodech nedostane zpět, co do systému důchodového pojištění v době své pracovní aktivity vložil. A to ani nemluvím o té části sociálních odvodů, které platí zaměstnavatelé.

Politici si tedy již jen z povahy věci nemohou s penězi na důchody dělat vše, co se jim momentálně zlíbí. Nejsou to jednak jejich peníze – a hlavně to nejsou ani klasické daně, jejichž alokace je neadresná a nemusí být ekvivalentní, tedy nemusí odpovídat tomu, co poplatník do systému odvedl.

Mýty kolem důchodového účtu

Jedno zajímavé číslo - v roce 1990 činil průměrný starobní důchod 1 763 korun a průměrná hrubá mzda byla tehdy 3 286 korun. A tedy průměrný důchod představoval 53 procent průměrné hrubé mzdy.

Byl tedy vyšší než je – zejména vlivem nezvládnuté inflace - dnes, kdy Fialova vláda říká, že je až moc vysoký a plánuje jej v následujících letech různými úpravami, jakou je třeba ta dnes projednávaná, ještě výrazně snížit.

Vláda velice často hovoří o takzvaném důchodovém účtu a o jeho vysokém saldu. Současně, a to platí i pro všechny vlády předchozí, odmítá tento účet, tvořený na straně příjmů vybraným důchodovým pojištěním a na straně výdajů vyplácenými důchody, fakticky oddělit od státního rozpočtu.

A tento stav zneužívá současná vláda k tomu, aby mohla tvrdit, že právě důchody a důchodci zadlužují stát, naše děti a naši budoucnost atd. - a tudíž je nutné důchody krátit a snižovat. Je to bohapusté pokrytectví.

Důchodový účet není plnohodnotným účtem. Je to pouze virtuální účet, či spíše podúčet. Kdyby to byl skutečný účet, musel by být také samostatně spravován a musel by být také předmětem finančních operací a evidovat i výnosy z těchto operací, což se reálně neděje.

Spíše se lze domnívat, že finanční prostředky na takzvaném účtu důchodového pojištění jsou v průběhu roku používány pro krátkodobé operace ve prospěch likvidity dalších účtů a podúčtů státního rozpočtu.

Pro ministerstvo financí je tento důchodový účet relativně pohodlným zdrojem likvidity potřebné pro hrazení nejrůznějších rychlých výdajů. Kdyby jej nemělo, muselo by ještě mnohem častěji využívat drahých komerčních krátkodobých úvěrů.

Změna by byla možná a vhodná

Příjmy ze sociálního, tedy i důchodového, pojištění tvoří zhruba třetinu celkových příjmů státního rozpočtu – a jsou také jeho nejstabilnějším příjmem.

Je tudíž zcela legitimní požadovat, aby se tento zatím spíše fiktivní důchodový účet stal standardním samostatným účtem se vším, co to obnáší. A to by mimochodem mělo být i jedno z hlavních témat debaty o velké důchodové reformě, nikoli plíživé okrádání všech příjemců důchodů, které předvádí tato vláda  - a ještě si přitom ohýbá zákony a ústavu, jak se jí to momentálně hodí a zlíbí.

Oddělené financování důchodů by zprůhlednilo hospodaření s vybranými prostředky důchodového pojištění, umožňovalo by jejich standardní í správu i možné zhodnocení.  A zabránilo by vytváření nejrůznějších mýtů a manipulací.

A umožnilo by to i zřízení skutečných individuálních důchodových účtů občanů, kdy by každý účastník důchodového pojištění měl průběžný přehled o svém budoucím důchodu, což by asi byla ta nejlepší motivace k jejich dalšímu zajištění na stáří a dobrovolnému zvýšení odvodů. Mluvím teď například o často probírané otázce OSVČ.

V éře elektronických evidencí a datových schránek by měl mít každý člověk možnost průběžně sledovat svůj aktuální důchodový nárok s odhadem výše jeho výměry na dalších pět let při zachování ak­tuálního příjmu i aktuální dobu odvádění důchodového pojištění

Zřízení skutečného státního důchodového účtu by vedlo i k tomu, že by se zmenšil prostor pro svévoli politiků rozhodovat podle momentální politické situace a fáze volebního cyklu o tak vážné věci, jako jsou současné a budoucí důchody.

A hlavně, není žádný důvod k tomu, aby vláda už podruhé v letošním roce přicházela se snižováním důchodů v době, kdy se desítky tisíc důchodců každý měsíc propadají do příjmové chudoby.

Co dělat?

Co se naopak udělat musí, jsou zásadní legislativní úpravy, které posílí budoucí příjmy důchodového systému a které hlavně zohlední řádnou výchovu dětí, budoucí plátců důchodového pojištění a daní.

Současný důchodový systém totiž nijak nerozlišuje mezi plátci, a tudíž tvrdě znevýhodňuje rodiny vychovávající děti, které jsou budoucími přispěvateli do důchodového systému. Protože vedle pojistných odvodů tito rodiče vynakládají miliony korun na výchovu svých dětí, na rozdíl od ostatních plátců pojištění.

Průběžný důchodový systém je totiž ve skutečnosti financován ze dvou, nikoli pouze z jednoho zdroje.

Tím prvním zdrojem je klasické sociální pojištění, druhým, skrytým, ale stejně nepostradatelným zdrojem systému je finanční a osobní investice rodičů do výchovy nové generace plátců.

Zohlednění tohoto zásadního principu v návrhu chybí. Dle kvalifikovaných odhadů stojí výchova dítěte do 18 let v minimální variantě 1,5 milionu korun.

Zvýhodnění výchovy dětí by bylo možné provést například přes úpravy v mechanismu výpočtu procentní části výměry důchodu, kde se násobí počet let pojištění a výpočtový základ odvozený z dřívějších příjmů.

Tento koeficient se přímo nabízí pro zohlednění investice rodiče do výchovy dětí, a to tak, že by tento koeficient byl odlišný v letech, kdy člověk děti nevychovával a neživil – a za léta, kdy dítě živil, by se naopak tento koeficient zvyšoval.

Tím, že by to bylo vázáno na procentní výměru, by z toho navíc nemohli těžit lidé kteří sice děti měli, ale nepracovali. Velmi podrobně a fundovaně o těchto věcech píše například sociolog Pavel Rusý.

Vládní slon v porcelánu

Ale Fialova vláda nejen, že nedělá žádnou prorodinnou politiku, ale povýšila svůj přístup takříkajíc na vyšší level – a dělá už rovnou politiku protirodinnou. Například tím, že se chystá zrušit slevu na dani zvanou školkovné a výrazně omezit rodinám přístup ke slevě na manželku či manžela pečující o malé děti.

Něco podobného platí o přístupu vlády k valorizacím důchodů – místo toho, aby jedním drobným krokem odstranila defekty v jejich nastavení, kdy stávající úprava valorizace a výpočtu důchodů vytváří nežádoucí skokové změny, protože v systému je nesoulad valorizace v podobě indexování příjmů z minulých let a valorizace již vyměřených důchodů.

A tak dochází k paradoxům, kdy je dříve vyměřený důchod téhož člověka vyšší, než když by byl vyměřený později. Ovšem vláda místo opravy tohoto jednoho konkrétního defektu rovnou přistupuje ke snížení řádných valorizací, k úplnému zrušení mimořádných valorizací a k omezení valorizací předčasných důchodů.

Třetí pilíř neplní svou roli

Současná vládní garnitura často hovoří také o tom, aby si lidé více šetřili na důchody v takzvaném třetím pilíři. Ale současně hodlá zpřísnit podmínky tohoto spoření a snížit jeho státní podporu.

Přitom obecně není žádný racionální důvod k tomu, proč mají být nuceni šetřit si vedle standardních odvodů pojištění na důchod i rodiče dětí, zejména rodiče dvou a více dětí. Pro ty by měl přece průběžný důchodový systém zajišťovat slušné a důstojné důchody naprosto automaticky.

Požadovat po nich, aby si ještě spořili komerčně, jim odčerpává finance potřebné na výchovu dětí a sekundárně to přispívá k poklesu porodnosti. Komerční spoření rodičů na důchod jde přímo proti principu průběžného důchodového systému.

Asi 95 procent současných výplat důchodů nyní pochází ze státního průběžného pilíře. Ten bude hrát prim i v budoucnu. Aby se udržel a posílil poměr důchodů vůči mzdám a platům, musí ovšem výrazně vzrůst role třetího fondového pilíře.

Když se sečtou všechny příspěvky a daňové slevy, stát dnes třetí pilíř podporuje více než deseti miliardami korun ročně. Přesto na zajištění na stáří vůbec neslouží.

Lidé si totiž spoří ve fondech s malou ziskovostí a vysokými bankovními poplatky, někdy i se záporným výnosem.  České penzijní fondy patří mezi nejméně ziskové na světě a zároveň mají jedny z nejvyšších poplatků.

Jejich výnosy nevedou v žádném případě k zajištění na stáří a zhruba polovina státních investic v podobě příspěvků jde v podstatě bankám ve formě poplatků.

Bylo by tudíž potřeba ukončit státní podporu nejméně ziskových transformovaných penzijních fondů a srazit výši poplatků. A to buď regulací a určitým podmíněním státní podpory, nebo tím, že bankám vytvoříme konkurenci v podobě nízkonákladového státního penzijního fondu. Detailně o tom psal například sociolog Daniel Prokop

Druhým problémem je struktura státních příspěvků na spoření. Nyní většina lidí vstupuje do tohoto systému až velmi pozdě, a to z objektivních důvodů.

Ale aby byl výnos z tohoto pilíře efektivní a smysluplným, je třeba do něj vstoupit velice brzo, ideálně hned na začátku pracovní kariéry. Proto by i státní příspěvky na tento typ spoření měly být nejvyšší dejme tomu do 35 let věku střadatelů a vzhledem k věku degresivní.

To samé platí o podpoře spoření lidí s nižšími pracovními příjmy či s více dětmi. Fialova vláda se ovšem chystá jít opačnou cestou.

Budoucnost průběžného pilíře

Naprosto dominantní roli v důchodovém systému ovšem bude a musí hrát průběžný státní pilíř. Jeho síla a udržitelnost závisí na třech hlavních faktorech – na výši důchodů, na věku odchodu do důchodu a na pojistných odvodech pracujících.

Poměr mezi pracujícími a seniory, mezi odvádějícími a čerpajícími v důchodovém systému, se výrazně změní až po roce 2040, až do důchodu začnou odcházet silné ročníky takzvaných Husákových dětí a financování jejich důchodů bude závislé na porodnostně slabších ročnících z devadesátých let minulého a z nultých let tohoto století.

Počet odpracovaných let – a tím i příjmy důchodového účtu - lze však navyšovat i jinak než zvyšováním věku odchodu do důchodu, které Fialova vláda rovněž plánuje.

Tak například pětina českých dětí využívá odkladu školní docházky, který je ale ve většině případů zbytečný – v zahraničí odklad využívá v průměru nanejvýš pět procent dětí. České školství tyto odklady stojí až dvě miliardy korun ročně. Již zde začíná často neefektivní protahování studia, které vrcholí v rámci vysokého školství.

Jde o razantní ztráty pracovních let a rovněž o ztráty v příjmech důchodového systému. Toto řešme, a nechme na pokoji současné důchodce, kteří si své již dávno odpracovali a jejichž reálné důchody jsou vinou Fialovy inflace a drahoty velmi nízké a pětidemoliční četa jim je chce svým aktuálním návrhem ještě dále snižovat.

Řešme i velmi nízkou zaměstnaností žen, která je dána nedostupností předškolních služeb a částečných pracovních úvazků.

Pracovat do více než šedesáti pěti let u nás ani reálně není možné. Mimo jiné i proto, že máme velké zastoupení náročné práce v průmyslu - a i zdravotní stav lidí v předdůchodovém věku je horší než v západní Evropě.

Důchodová reforma tudíž musí být i reformou zdravotní. Nutná je například vyšší motivace k zdravotní prevenci, které se může účastnit stát i zaměstnavatelé.

Opravme náš průběžný systém, odstaňme jeho popsané defekty a nesahejme lidem na zasloužené důchody. To je zcela nelegitimní.

Valorizace důchodů má krýt růst životních nákladů a musí být přiměřeně vysoká – a také musí v době vysoké inflace více pomáhat chudším důchodcům.

A zase – Fialova vláda jde proti těmto rozumným zásadám.

Pojďme připravit skutečnou důchodovou reformu, která vydrží desetiletí – a vládní návrh, který jen bezdůvodně posílá generace současných i budoucích důchodců do chudoby, hoďme pod stůl.