Od pondělí 22. listopadu tak tedy nebudou moci občané, kteří nepodstoupili proticovidovou vakcinaci, využívat např. žádné ubytovací, stravovací a restaurační služby a rovněž nebudou smět navštěvovat žádné kulturní a sportovní (ani jako diváci, ani jako aktivní sportující) akce.

Že jde o omezení různých typů občanských a sociálních práv, a to jak poskytovatelů, tak i klientů těchto služeb, je zcela evidentní – a je nanejvýš pravděpodobné, že to zanedlouho konstatují i soudy. Několik žalob je v tomto ohledu již podáno – a navíc tu máme poměrně čerstvé zkušenosti s tím, jak soudy, obecné, správní i Ústavní, konstatovaly protiprávnost (i protiústavnost) obdobných vládních opatření v uplynulých dvou „covidových“ letech.

Evidentní je i to, že tyto restrikce budou znamenat další nevratné poškození tisíců našich podnikatelů, provozovatelů dotčených služeb. Pro mnohé z nich to bude už pověstná poslední rána z milosti. Je projevem neuvěřitelné arogance odstupující vládní moci, že ani na vteřinu neuvažovala o žádných kompenzacích pro tyto živnostníky a firmy.

Diskriminační opatření nebojují proti viru, ale proti lidem

Ale hlavně – tato omezující opatření postrádají jakoukoli vnitřní logiku
a souvislost s bojem proti šíření covidové nákazy. Kdyby totiž jejich cíli byly skutečně pouze ochrana zdraví obyvatelstva, zejména jeho covidem nejvíce ohrožených částí, či snaha o permanentní zachování dostatečné kapacity specializovaných nemocničních lůžek pro pacienty s těžkým průběhem nemoci, musela by vláda přece jít jinou, a v podstatě jedinou smysluplnou cestou – podmínit účast na hromadných akcích a přístup k vybraným volnočasovým aktivitám aktuálním a platným negativním covidovým testem. Nejlépe pro všechny, včetně těch, co prodělali očkování.

Nic jiného totiž o bezinfekčnosti daného občana nevypovídá lépe a přesněji – i oficiální statistiky přiznávají, že značnou část „covid-pozitivních“ (i na jednotkách intenzivní péče) tvoří očkovaní, i to, že covidem lze onemocnět opakovaně, tedy že ani prodělání nemoci neznamená automatickou bezinfekčnost.

Co ovšem vláda dělá? Testy jako doklad bezinfekčnosti odmítá uznávat! Nevěří jim snad, považuje je za nespolehlivé a nevypovídající? To asi těžko, protože současně nařizuje plošné testování ve školách a zvažuje totéž i ve firmách.

Když tedy – zcela objektivně a na základě jednoduché analýzy – nemůže být cílem opatření maximální omezení šíření viru, co jím tedy je? Nepropadáme-li konspiračním teoriím, a to my nepropadáme, může jít jen o snahu exekutivy těmito nepřímými nástroji „motivovat“ (možná by bylo přesnější říci „donutit“) maximum občanů k tomu, aby podstoupili vakcinaci.

Očkovací paradoxy

To se však jednak vylučuje s její deklarovanou dobrovolností – v demokratickém a právním státě nelze občana nutit k ničemu, co nemá oporu v zákoně a co odporuje jeho ústavně garantovaným právům a svobodám – a rovněž to, velmi cynicky, pomíjí negativní dopady vakcinace na zdraví (někdy i na životy) nemalé části občanů. A opět, i oficiální státní autority přiznávají minimálně stovky úmrtí v přímé souvislosti s proděláním očkování.

Někdo řekne: „Z hlediska celku jde o statisticky nevýznamné množství“. Ale když se vžijeme do pocitů člověka, kterému kvůli v dobré víře podstoupenému očkování důrazně doporučovaného státní mocí zemřel životní partner, rodič nebo dítě, asi nás podobná bohorovnost přejde…

V tomto kontextu by tím minimem, kterého by měl být stát schopen, mělo být jasné převzetí zodpovědnosti a záruk za alespoň finanční kompenzace negativních individuálních dopadů očkování. Proč se to dosud nestalo?

Škody na duších, právech a svobodách

Nesmírně negativním důsledkem opatření, která jsou vyloženě
a neoddiskutovatelně diskriminační vůči (neočkované) části českého občanstva, je i vytváření nenávistné atmosféry ve společnosti a její rozeštvávání napříč generacemi, sociálními skupinami i rodinami.

Škody takto napáchané jsou z dlouhodobého hlediska snad ještě horší než finanční dopady vládních nepromyšlených (nebo naopak dobře promyšlených?) represí.

V neposlední řadě je na pováženou i ta skutečnost, že uvedená opatření, která jednoznačně degradují práva a svobody občanů, jsou tzv. normami podzákonné povahy, tedy exekutivními akty, vyhláškami či nařízeními vlády nebo dokonce jen jednotlivých ministerstev (hlavně ministerstva zdravotnictví). 

Nevede se tedy o nich žádná debata na parlamentní půdě, nehlasují o nich (čerstvě) zvolení zástupci občanů s plnohodnotným mandátem, ale vydává je menšinová vláda v demisi, v níž navíc cca třetinu členů tvoří zástupci politické strany (ČSSD), která v nedávných volbách naprosto propadla, a ani se nedostala do Poslanecké sněmovny!

Výše uvedené politické a právní deviace nelze tolerovat a přecházet mlčením jako nějakou danost, které se nelze efektivně bránit. Jde totiž jak o skutečné, fyzické zdraví jednotlivců, tak i o zdraví společnosti ve smyslu zachování její svobodné a demokratické podstaty.

Svévolná a neodůvodněná diskriminace kohokoli je totiž krokem k autoritářství a totalitě. Jestliže budeme dnes tolerovat diskriminaci neočkovaných a jejich faktický statut občanů druhé kategorie, kdo bude další na řadě?!