S kým se pravděpodobně nedohodneme, budou zavilí odpůrci limitů, sociální demokraté, jejichž politický marketing je založen na uplácení voličů populistickými předvolebními sliby (to v případě, že nejsou u moci a chtějí ji získat) nebo dokonce sociálními balíčky typu mimořádného zvyšování důchodů a pastelkovného (pokud zrovna u moci jsou a chtějí u ní zůstat). Jen malou útěchou může být, že na podobném typu uvažování nejspíš ztroskotá i nejnovější německo-francouzská iniciativa na evropské úrovni.
Protože už o dluhových brzdách nějakou dobu nebyla řeč, dovolím si pro úplnost připomenout, o co jde. Roste-li výkon ekonomiky, díky daňovým sazbám souběžně rostou také daňové příjmy státu. A naopak. A tak v krizi státu peníze chybí a logicky si je musí půjčit, aby mohl občanům poskytovat služby v té úrovni a kvalitě, na jakou jsou zvyklí. Naopak, když ekonomika roste a státu peněz přibývá, bylo by vhodné neutratit všechno, co stát vybere, a zaplatit z přebytku ty dřívější dluhy. Právě k tomu by měla sloužit smysluplná dluhová brzda – měla by zabránit vládám, aby v době hojnosti všechno rozfofrovaly, a současně v tom, aby se v době nedostatku zadlužovaly víc, než je nezbytné.
Nějakou dobu roli dluhové brzdy hrála takzvaná maastrichtská kritéria, z nichž jedno předepisovalo, že země, která chce vstoupit do eurozóny, musí udržovat nanejvýš tříprocentní deficit (vědomě nechávám bez podrobnějšího vysvětlení, z čeho se ta tři procenta počítají, protože to na výsledek celé úvahy to nemá vliv). Důsledkem bylo, že se vlády zadlužovaly až o tři procenta (v souladu s tímto kritériem), a často i více, i když jejich ekonomiky rostly. Právě tady je prapůvod staré nechvalně proslavené věty někdejšího premiéra Špidly, že „zdroje jsou“.
Nejčastějším argumentem proti dluhové brzdě je, že na tom zatím ve srovnání s jinými zeměmi nejsme nijak zvlášť špatně, a tak ji vlastně nepotřebujeme. Že na tom jsme lépe než jiní, je sice naštěstí pravda, ale snadnost dělání dluhů po roce 2000 by nás měla vést k obezřetnosti. Hranice mezi situací, kterou lze ještě zvládnout, a okamžikem, kdy dojdou síly, je velmi křehká a současně nezřetelná. V hospodaření států kromě toho bývá více různých problémů, které se navzájem propojují a posilují, a tak úroveň zadlužení, která je někde ještě bezpečná, může být jinde smrtící.
Přijmout opatření proti dluhům má prostě logický smysl jen tehdy, pokud nám ještě nepřerostly přes hlavu. V autě si také bezpečnostní pásy zapínáme na začátku jízdy a ne až ve chvíli, kdy auto naráží do stromu.
Nejčastějším argumentem proti dluhové brzdě je, že na tom zatím ve srovnání s jinými zeměmi nejsme nijak zvlášť špatně, a tak ji vlastně nepotřebujeme. Že na tom jsme lépe než jiní, je sice naštěstí pravda, ale snadnost dělání dluhů po roce 2000 by nás měla vést k obezřetnosti. Hranice mezi situací, kterou lze ještě zvládnout, a okamžikem, kdy dojdou síly, je velmi křehká a současně nezřetelná. V hospodaření států kromě toho bývá více různých problémů, které se navzájem propojují a posilují, a tak úroveň zadlužení, která je někde ještě bezpečná, může být jinde smrtící.
Přijmout opatření proti dluhům má prostě logický smysl jen tehdy, pokud nám ještě nepřerostly přes hlavu. V autě si také bezpečnostní pásy zapínáme na začátku jízdy a ne až ve chvíli, kdy auto naráží do stromu.
