Před měsícem se příznivci Brexitu radovali z odchodu Velké Británie z EU. V sousedním Rakousku po rozhodnutí soudu opakovat prezidentské volby si populistický kandidát Strany svobodných začal pohrávat s Öxitem, rakouským hlasováním o opuštění EU. K tomu všemu je Evropa konfrontována s teroristickými útoky se stovkami mrtvých.
Všechny tyto události jsou nejčastěji rozebírány z pohledu institucí a zájmů jednotlivých států. Budeme mít méně peněz z EU? Jak by měly změnit evropské instituce? Dokážeme zajistit bezpečnost před islámským terorismem? Zvládne Evropa migraci? Co však víme o měnících se náladách v Evropě a jak na ně správně reagovat?
Dnes nedokážeme říct, do jaké míry je radost z Brexitu obdobou Chamberlainova nadšení ze zajištění míru v Evropě, ale můžeme se snažit pochopit, co působí v jednotlivých společnostech frustraci. Čím se případně tato frustrace podobá 30. létům, které nás dnes straší. V případě Brexitu i souhlasu s odchodem Rakouska z EU můžeme vidět větší podporu u lidí s nižším vzděláním a příjmy, tedy u lidí, kteří se často cítí ohroženi globální ekonomickou konkurencí a migrací.
Debaty o Evropě tak přirozeně odrážejí hodnoty našich politických systémů, které jsou stejně jako ve 30. letech kritizovány za nefunkčnost, korupčnost a prosazování zájmů různých „nepřátelských" skupin. Právě pocit ohrožení a frustrace jsou zkratkou k odmítnutí systému. Věčné mediální střety mezi politickými hráči vytvářejí atmosféru, v níž část veřejnosti uvěří, že může přijít někdo chytřejší, čestnější, kdo vše jednoduše vyřeší. Vytrácí se víra v principy demokratického státu a spíše se hledá charismatický vůdce-řešitel.
Vidíme, že tyto trendy zasahují země mimo Evropu, ostatně i jako před 80 lety. Mění se politická situace velkých globálních hráčů, jako jsou USA, kde stoupá hvězda populistického Donalda Trumpa, ale i regionálních mocností, jakými je Turecko. Radikální populisté sbírají úspěchy. V příštím roce budou prezidentské volby ve Francii, kde se mezi favority řadí Marine Le Pen. K tomu všemu je nervová soustava Evropanů vystavena sledování teroristických útoků v přímém přenosu. Zcela se proměnila i média a důvěra veřejnosti v něj. Co by v takové situaci měla dělat ČR?
Jako stát musíme dbát o svou schopnost obstát v nelehkých časech geopolitických změn. Na jedné straně je potřeba posílit důvěru v základní hodnoty naší společnosti jako spravedlnost, solidaritu s potřebnými a lidská práva. Současně musíme velmi realisticky pečovat o naši schopnost uspět ve světové hospodářské konkurenci a efektivně se věnovat vlastní bezpečnosti.
V zemi, kde se téměř každý rok konají nějaké volby, je složité připravovat strategie, které jsou přijatelné napříč politickými stranami. Právě Senát se svou plynulou obměnou členů by v této době měl být schopen zaštítit budování shody v otázkách obnovy důvěry v demokratické hodnoty, prohloubení aktivit kolem bezpečnosti naší země a posílení našich schopností rozvíjet se v oblasti sociální a ekonomické.
Navíc existuje ještě jeden dobrý důvod, proč by se tomu měl věnovat Senát. Tím je propojení nejvyšší parlamentní instituce s voliči. Budování konsensu může být úspěšné, pokud nebude vnucované shora, ale zapojí se do něj lokální politici, voliči a další. U Senátu je jasné vymezení zastoupení jednotlivých volebních okrsků.
V těchto přelomových dobách bychom měli otevřeně hovořit o posílení naší demokracie a podle slov i konat.
