Na to lze odpovědět poměrně jednoznačně, že nikoli, protože na toto téma neproběhlo tehdy celostátní referendum a ani tehdejší hlavní politické strany dodnes platné nastavení tzv. krajského zřízení ve svých volebních programech neměli.

Pro zajímavost: podle jednoho z průzkumů veřejného mínění z doby, kdy byly současné kraje vytvářeny, je za smysluplné považovala pouhá pětina dotázaných občanů.

Neudržitelná podoba krajské samosprávy

A, přiznejme si také upřímně, že současná podoba tzv. krajské samosprávy prakticky v žádném z relevantních parametrů vůbec nenaplňuje základní znaky skutečné územní samosprávy. Opravdová samospráva totiž předpokládá nejen zákonné kompetence, ale hlavně dostatek finančních prostředků ke správě svých vlastních záležitostí a k plnění svých zákonných povinností.

Vznik krajů v roce 2000 byl ve všech ohledech nepodařeným kompromisem a výsledkem složitého politického vyjednávání. Kraje při svém vzniku sice získaly určitá práva a povinnosti, ale nikoli již tomu odpovídající finanční zdroje. A tak se činnost krajských samospráv do velké míry redukuje na jakousi přerozdělovací funkci ve smyslu další alokace přidělených finančních prostředků. 

Což ve finále vytváří situaci, kdy tu de facto máme čtrnáct velice rozdílných „krajských“ typů zdravotnictví, středního školství, veřejné dopravy či sociálních služeb. A to rozhodně není žádoucí stav.

Jeho příčinou je ovšem i samotná podoba českého krajského zřízení, a to nejen, co se týče jeho financování či kompetenčního nastavení, ale i ohledně počtu a podoby krajů samotných. 

To vše jsou otázky, o kterých by bylo záhodno na politické i odborné úrovni zahájit co nejdříve zevrubnou debatu.  A připravit na úrovni parlamentních politických stran a hnutí reformu krajského zřízení, která bude reflektovat jeho dosavadní 24 let trvající vývoj, jeho pozitiva i negativa.

Omyly a chyby

Současné krajské uspořádání je především drahé a neefektivní.  Například ve variantě osmi krajů, která zde byla před rokem 2000, by činily pouze provozní úspory až 10 miliard korun ročně.

Krajů je příliš mnoho, resp. velkým problémem je jejich diametrálně odlišná velikost.  

Což mimochodem silně deformuje i náš volební systém do Poslanecké sněmovny, který má čistě krajský charakter a je v něm tudíž zásadním způsobem narušena ústavně vyžadovaná rovnost aktivního i pasivního volebního práva.

Z politického hlediska kraje v současné podobě existují hlavně proto, že jsou významnými zadavateli veřejných zakázek, disponují poměrně vysokými rozpočty a pro tradiční politické strany jsou dlouhodobě nástrojem k nejrůznějším mocenským výměnným obchodům a také strukturou institucionalizované klientelismu.

V souvislosti se zřízením krajů v jejich současné podobě (geografické i funkční) bylo naprostou zásadní a klíčovou chybou zrušení okresů, resp. okresní úrovně veřejné správy, která měla dlouhodobou tradice napříč nejrůznějšími politickými režimy a okresní města byla naprosto přirozenými centry příslušných oblastí a regionů. 

Okresní úroveň státní správy je navíc zcela běžná po celé Evropě. Její absence je naprostou anomálií.

Bez reformy krajské veřejné správy nikdy nedosáhneme efektivnějšího řízení klíčových veřejných služeb ani nezbytných výrazných úspor ve veřejných financích. Ale to je samozřejmě běh na dlouhou trať a výsledky se nedostaví ze dne na den mávnutím kouzelného politického proutku.

Klíčový problém? Financování krajů

Alespoň něco však poměrně rychle udělat můžeme – bude-li k tomu politická vůle a odhodlání.

Jde o nastavení systému financování krajů (i obcí), který je postaven na modelu tzv. sdílených daní, tedy na zákonem definovaném podílu krajů a obcí na výnosech daňových příjmů státu z některých daní.

Použití tohoto systému však de facto znamená, že kraje mají naprosto minimální možnost ovlivnit vlastní politikou výši svých příjmů. 

Ta se odvíjí od celkového vývoje ekonomiky a daňových příjmů státního rozpočtu, od nastavení daňových sazeb a zákonného klíče pro rozdělování výnosu sdílených daní.  

Přičemž tento typ příjmu nelze ani pokládat za zaručený a neměnný - jeho podoba závisí na libovůli aktuálních vládních a parlamentních většin.

Diskriminace!

Systém financování krajů je navíc krajně nespravedlivý a vůči některým z nich doslova diskriminační. Hlavně vůči našemu Středočeskému kraji.

Kolik peněz tedy dostávají kraje ročně na základě tzv. rozpočtového určení daní v přepočtu na jednoho (trvale hlášeného) obyvatele?

Tak například:
Kraj Vysočina 13 700 Kč,
Jihočeský kraj 12 700 Kč
Karlovarský kraj 12 600 Kč.
Středočeský kraj  9 400 Kč
Hlavní město Praha (kraj a město/ obec / dohromady) 63 100 Kč

„Spravedlnost“ jako vyšitá…

Finance z rozpočtového určení daní se do krajů rozdělují podle schématu a stavu (počet obyvatel, rozloha, délka silnic atd.), které se posledních dvacet let vůbec nezměnily, což je neudržitelné
a neakceptovatelné.

Změna je naprosto nezbytná

Jednak z hlediska klíče rozdělování sdílených daní, kdy by měla být stanovena pevná minimální částka na jednoho obyvatele kraje – a dále by měly být odstraněny rozdíly ve výši příspěvku na jednoho obyvatele mezi kraji (když vynecháme Prahu, dnes dosahují téměř dvojnásobného rozdílu mezi krajem s největším a nejmenším podílem výnosu sdílených daní na jednoho obyvatele).

To předpokládá revizi parametrů, na jejichž základě se tyto daně mezi kraje přerozdělují - a také jejich statistickou aktualizaci:

Počet (skutečných) obyvatel, délka veřejných krajských komunikací, kapacity krajských nemocnic a škol atd.

K velkému zamyšlení je i otázka, zda při rozdělování sdílených daní do krajů (i obcí) vůbec dále vycházet pouze z trvalého bydliště daňového poplatníka. To je totiž ve stovkách tisíc případů odlišné od jeho faktického bydliště. Týká se to opět nejvíce našeho Středočeského kraje, který na to neuvěřitelně doplácí.

Dle posledních statistických šetření na území našeho kraje fakticky trvale žije až půl milionu osob, které však mají úřední trvalé bydliště (bydliště „v občance“) na území jiného kraje. A tam jde podíl z jejich daní, přestože veřejné služby tito lidé využívají u nás. A my, Středočeši, jim je platíme.

Než budou vyřešeny zásadní otázky způsobu a formy financování krajů, které napraví současný absurdní a diskriminační stav, jsou veškeré debaty o tom, co a jak mají kraje dělat, pouhými akademickými úvahami bez reálného obsahu.

Bez zásadních změn legislativy na celostátní úrovni nelze dělat smysluplnou krajskou politiku ve prospěch občanů a naplňovat zadání, které kraje ze zákona mají.