Je zcela evidentní, že Sověti nesli hlavní břímě boje proti nacistické expanzi a že jejich podíl na porážce nacistického německého režimu
je naprosto zásadní. Stejně tak, jako podíl Sovětů na osvobození Československa.

Mnozí by na to rádi zapomněli, mnozí by tuto historii, ve vlastním politickém zájmu, vymazali. Úkolem těch, kteří si historické pravdy váží, ať je jakákoli, je těmto snahám zabránit a předat budoucím generacím nezkreslený výklad našich moderních národních dějin. Ve jménu všech, kteří v boji proti nacismu nasadili a položili své životy.

Dominantní podíl na osvobození Československa tedy má sovětská armáda a Sovětský svaz. To je nepochybné – a je projevem slabosti
a manipulace toto zamlčovat. Obdobně, jako bylo projevem neupřímnosti, nejistoty, manipulace a pokřivené propagandy tzv. komunistického režimu zamlčování účasti amerických vojsk na osvobozování určité části západního území Československa.

Ale pouze sovětští a američtí vojáci nebyli jedinými bojovníky, kterým vděčíme za obnovu naší národní suverenity a svobody. Kdo byli ti další?

Rumuni

V první řadě Rumuni, jejichž role při osvobozování Československa byla taktéž velmi stěžejní. Během tehdejších bojů na našem území měla rumunská armáda, po Rudé armádě, na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků.

Navíc Rumuni (a Rumunsko) byli po celou dobu trvání existence československého státu (vedle Srbů, potažmo Jugoslávie) jeho nejpevnějšími a nejvěrnějšími spojenci.

Krátce po skončení první světové války se Rumunské království stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému
tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nově ustaveného československého státu. Málokdo už si dnes uvědomuje,
že prakticky po celou dobu trvání tzv. První československé republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž tehdy společnou dvousetkilometrovou hranicí.

Na úsvitu existence Republiky jsme s Rumuny bok po boku – vítězně -  bojovali proti maďarským snahám o územní expanzi. A  o postoji v okamžiku smrtelného ohrožení Československa v roce 1938 nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro Československou republiku více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“

Po nejrůznějších peripetiích a těžkých zkouškách, kterým bylo v průběhu války vystaveno, bylo Rumunsko v roce 1944 schopno poslat do závěrečných bojů proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (po SSSR, USA a Velké Británii).

Rumunská armáda byla včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince roku 1944 se účastnila bojových operací na území Československa. Jednalo se o 1. armádu generála Vasila Atanasiua a 4. armádu generála Nicolaea Dascalesca  - a dále o 2. tankový pluk a letecký sbor.

Rumunské ozbrojené síly zde čítaly 17 divizí a téměř 250 000 mužů
ve zbrani. Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (březen až květen 1945), na které se podílely, kromě tři sovětských, i dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo nasazeno téměř 90 000 rumunských vojáků. Část rumunských vojsk se poté v květnu roku 1945 probojovala až do jihočeského Tábora.

Rumunské vojenské jednotky celkově na území tehdejšího Československa osvobodily 1722 obcí a měst (zejména moravských),  z těch větších šlo mj. o Kyjov, Kroměříž či Prostějov resp. jeho bezprostřední okolí.

Velmi důležitou úlohu sehrály rumunské vojenské jednotky i na samotném sklonku války -  poté, co vláda Hitlerova nástupce admirála Dönitze přikázala německým silám nacházejícím se v Československu (šlo skoro o milión vojáků!), aby nekapitulovaly a pokusily se o dosažení západního pásma Čech osvobozeného americkými jednotkami. Rumunská vojska měla tehdy tomuto německému plánu (spolu)zabránit. Rumuni prchající Němce pronásledovali, obsazovali strategické komunikační body typu mostů a silnic. Rumuni přitom německé vojenské kolony i zadržovali, především v oblasti jižní Moravy a Vysočiny.

Během bojů s německou armádou ztratila rumunská vojska v Československu podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků. Největší část z nich je pohřbena ve slovenském Zvolenu, na území České republiky pak na Ústředním hřbitově v Brně.

Poláci

Nezanedbatelnou  úlohu při osvobozování Československa sehráli i polští vojáci. Jednotky 2. polské armády postupovaly na Prahu, kde svedly v květnových dnech těžké boje s Němci v oblasti Ďáblic, od Mělníka přes Liběchov a Byškovice. Ještě předtím osvobodily např.  Šluknov, Rumburk, Českou Lípu či Děčín.

Tato armáda byla součástí 1. ukrajinského frontu maršála Koněva a ze značné části ji tvořili vězni propuštění ze sovětských gulagů či tzv. varšavští povstalci, což bylo vzhledem ke kontextu dobových reálií velmi paradoxní a pro Poláky nesnadné.

Ovšem, jak uvádí historik Jindřich Marek "Nenávist Poláků k nacistům byla však ještě větší než ta potlačovaná k Sovětům. Proto spolu mohli tvořit jeden válečný front.". Přičemž potenciální nevraživost v polských divizích  významně pomáhali tlumit polní kaplani.

Polští vojáci od nacistů osvobodili i značnou část tehdejší takzvané "sudetské župy", v níž v té době žili většinou už pouze  Němci.

Hroby a pomníčky polských vojáků jsou dodnes k vidění v desítkách českých obcí a měst. Při několikadenní bojové misi na českém území  padlo 291 Poláků (39 důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů). Dalších 902 polských vojáků bylo zraněno. Poláci naopak zlikvidovali 580 německých bojovníků a 3086 jich zajali.

Belgičané

Velmi málo známu skutečností je i to, že mezi spojeneckými armádami, které v jarních měsících roku 1945 osvobozovaly území Československa, bylo zastoupeno také belgické vojsko. Konkrétně šlo o tzv. 17. střelecký prapor (17e battaillon de fusiliers) v rámci americké 3. armády.

Tento prapor vznikl  18. ledna roku 1945 v belgickém městě Péruwelz pod velením majora Hazarda. Skládal se především z příslušníků bývalé tajné armády podzemního odboje valonské provincie Lutych.

Po zhruba šestitýdenním výcviku byl prapor od 7. března 1945 přidělen jako ke 3. skupině stíhačů tanků (3rd Tank Destroyer Group) amerického V. sboru, podřízeného americké 1. armádě. S tou prošel přes Německo - z Eupenu přes Kassel až do Lipska.

Americký V. sbor i 3. skupina stíhačů tanků byly poté přesunuty
ze Saska do Bavorska. 29. dubna 1045 pak americký V. sbor přešel od první ke třetí armádě, se kterou se měl podílet na operacích v Československu.

Mezi 20. a 29. dubnem byl i belgický prapor nasazen do průzkumných operací v hornaté a lesnaté oblasti podél československo-německé hranice. A 29. dubna byly do útočných operací zařazeny i tři roty tohoto praporu pod velením majora Hazarda.

Zbytek praporu se podílel na střežení komunikací a pátrání po nepřátelských jednotkách v Německu, kde mj. zajal např. štáb německé 9. letecké německé armády. Do samotných operací v Československu zasáhly první, pátá a štábní rota belgického praporu.

1. rota postupovala bezprostředně za palebnou linií. Dne 6. května dosáhla jedna z jejích čet města Plzně, kde se podílela na likvidaci ohnisek odporu Němců, a to především ve Škodovce. Další četa dosáhla Plzně 7. května a zbytek roty pak 8. května.

5. rota vyslala dvě čety přes československou hranici 7. května. Jedna z nich dosáhla města Stříbra a druhá Tachova. V Holýšově, Tachově a Stříbře tyto čety ve spojení s místními českými silami pokračovaly v čištění prostoru od německých vojáků.

Štábní rota a třetí četa 5. roty vytvořily pyrotechnický oddíl „Bomb disposal“ a byly přiděleny ke sborové 16. pyrotechnické četě. Část této belgické skupiny postupovala s americkými tanky do Plzně, zbytek do 10. května čistil silnice od nevybuchlé munice.

Ramenní nášivky těchto belgických vojáků dobrovolníků odpovídaly charakteristice zařazení praporu k jednotce stíhačů tanků: byl na nich vyobrazen černý panter, drtící v zubech tank. Od června 1945 dále potom celý  prapor používal vlastní znak, jehož  tři dolní pole měla, na památku pobytu v Čechách, při kterém padly tři desítky jeho příslušníků, barvy převzaté z československé vlajky.

Je dobré se v letošních květnových dnech na chvíli zastavit a navzdory politické hysterii, která se snaží dějiny osvobozování Československa zamlžit a zfalšovat ve prospěch aktuálních utilitaristických cílů, důstojně vzpomenout památku všech těch, kteří za svobodu naší vlasti tehdy bojovali. Ať už byli jakékoli národnosti.

článek byl poprvé zveřejněn na webu měsíčníku

MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska