28. říjen, státní svátek České republiky a den, kdy vzniklo samostatné a suverénní demokratické Československo, bývá dnes, již s poměrně velkým historickým odstupem - a i tak trochu nespravedlivě – personálně spojován praktický výhradně s Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem, coby „otci-zakladateli“ a klíčovými osobnostmi nové republiky.
V jejich
stínu se tak ocitají osobnosti (a politické síly), jejichž zásluhy o vznik
a udržení existence Československa jsou
minimálně srovnatelné s úlohou, kterou hráli první dva českoslovenští
prezidenti.
V prvé řadě jde o Karla Kramáře a Československou národní demokracii.
Karel Kramář
JUDr. Karel Kramář byl český a československý politik, první předseda vlády Československé republiky, účastník 1. československého domácího odboje a jeden z tzv. klíčových „Mužů 28. října“. A také dlouholetý předseda politických stran Československá národní demokracie a později Národní sjednocení.
Narodil se v roce 1860 ve vysokém nad Jizerou, vystudoval práva na Univerzitě
Karlově.
Na sklonku 80. let 19. století spolupracoval s Tomášem Masarykem na formování nového českého politického směru, tzv. realismu Podílel se s ním Tomášem Masarykem na založení České strany lidové (realistické). Dlouhou dobu však jejím členem nezůstal
V roce 1891 byl zvolen do vídeňské Říšské rady za tzv. Mladočechy (Národní strana svobodomyslná). Později, v roce 1897, byl zvolen i předsedou tohoto politického subjektu, který zásadním způsobem utvářel samostatnou českou národní politiku v poslední fázi existence Rakouska-Uherska.
Kramář
byl dlouhou dobu před rokem 1918 zastáncem a propagátorem myšlenky slovanské
federace (a českých zemí coby její součásti).
Mj. organizoval i dva všeslovanské sjezdy (1908 a 1910) a je autorem dokumentu Slovanská
ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítal.
Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat český domácí odboj,
za což byl roku 1915 zatčen a, spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a
Josefem Zamazalem, odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Tento
trest mu byl později změněn na 20 let odnětí svobody a následně, v červenci
roku 1917, byl spolu s dalšími odsouzenými nově nastoupivším císařem Karlem I.
amnestován.
Jen tak mimochodem – např. český historik Otto Urban uvádí, že kdyby Kramář na počátku první světové války odešel do exilu, velmi pravděpodobně by se stal, díky svým politickým zkušenostem, renomé a kontaktům vůdcem českého zahraničního odboje…
Po propuštění z vězení se vrátil i do čela mladočeské strany, která se
v únoru roku 1918 sloučila s několika menšími stranami a přejmenovala se na
Českou státoprávní demokracii. Krátce po vzniku Československa pak změnila
název na Československou národní demokracii.
V době samotného vyhlášení vzniku Československa byl předsedou Národního
výboru. Nějaký čas byl zastáncem monarchistické podoby nového státu, později
přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády.
Peripetie první Československé republiky
14. listopadu 1918 byl Karel Kramář zvolen Národním shromážděním prvním
předsedou československé vlády. V téže době vedl i československou
delegaci na Pařížské mírové konferenci, kde, neúspěšně, razil názor, že by tzv. vítězné mocnosti měly vojensky intervenovat
proti novému bolševickému režimu
v Rusku.
Mj. i v rozporu s názorem Edvarda Beneše. Hluboké politické, ideové i osobní spory mezi prvním československým ministerským předsedou Kramářem a ministrem zahraničí (a poté druhým československým prezidentem) Benešem pak byly konstantou veřejného života První republiky.
Ve funkci premiéra setrval Kramář jen do
8. července roku 1919, kdy jím vedená vláda odstoupila po obecních volbách,
které skončily pro národní demokraty neúspěšně.. V žádné další československé
vládě pak již on osobně nepůsobil, přestože jiní zástupci Národní demokracie
dlouhodobě ano.
Za
připomenutí stojí, že 8. ledna roku 1919 přežil Karel Kramář pokus
o atentát ze strany mladého komunisty Aloise Šťastného. Druhý nejvýznamnější
prvorepublikový představitel národní demokracie, ministr financí a Kramářův odbojový
soukmenovec Alois Rašín podobné štěstí v roce
1923 neměl…
Jako předseda Československé národní demokracie (a posléze n8rodního
sjednocení) byl Kramář dlouhou dobu součástí tzv. Pětky (později Šestky či Osmy), což byla, coby aliance vedoucích činitelů vládních stran – ač neformální
a mimoústavní – klíčová a rozhodující instituce prvorepublikového politického
režimu.
Karel
Kramář vždy neochvějně zastával konzervativní hodnoty a názory,
byl jednoznačným stoupencem ideje suverénního československého národního státu.
Byl i kritikem skupiny tzv. Hradu, mocenského a vlivového politicko-mediálního uskupení
okolo prezidentů Masaryka a Beneše.
Zemřel roku 1937, v symbolický předvečer soumraku československé demokracie a státnosti, v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech.
Konzervativní a vlastenecká síla – vždy na straně Republiky
Československá národní demokracie byla stranou
konzervativní
a nesocialistickou, byť sama otázka sociální spravedlnosti byla pro ni velmi
důležitou. Stejně tak jako myšlenka silného státu, zejména v oblastech bezpečnosti
a obrany.
Přes jasný příklon k sekularismu hrála v její programatice klíčovou úlohu křesťanská morálka a etika.
Kromě Kramáře a Rašína patřili k jejím významným představitelům např. Přemysl Šámal, Adolf Stránský, básník Viktor Dyk, spisovatel Alois Jirásek, prof. František Mareš či Benešův prezidentský protikandidát prof. Bohumil Němec.
Během 30. let se strana stávala čím dál kritičtější vůči politice skupiny
Hradu (zejména po nástupu Edvarda Beneše na prezidentský stolec). Zejména, co se týče zahraniční politiky a
nedostatku národního cítění. Národní
demokracie
(a poté Národní sjednocení) také vždy razantně vystupovala proti stupňujícím se
požadavkům českých Němců a na obranu republiky včetně možnosti použití vojenské
síly.
Strana vždy tvrdě odmítala defétistické ustupování henleinovské Sudetoněmecké straně i snahy agrárníků o její zapojení do vládní koalice po volbách v roce 1935. Tváří a hlasem těchto postojů byl zejména syn Aloise Rašína, Ladislav Rašín.
V září pohnutého roku 1938, kdy nacistický tlak na Československo, za podpory tzv. západních spojenců, vrcholil, dokonce tradičně antikomunistické Národní sjednocení neváhalo vytvořit – společně s KSČ - Výbor na obranu republiky, který mj. uspořádal památnou manifestaci národní jednoty a odhodlání k boji před tehdejším parlamentem sídlícím v budově Rudolfina. Ke shromážděným davům tehdy z parlamentního balkónu hovořili, bok po boku, Ladislav Rašín i Klement Gottwald.
Stojí za to si zas a znovu připomínat slova Ladislava Rašína adresovaná prezidentu Benešovi těsně po přijetí mnichovského diktátu:
„Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe!”
Pomsta
Po
osvobození v roce 1945 prezident Beneš v rámci okleštěné
pseudodemokracie nově vytvořené tzv. Národní fronty obnovení existence
a činnosti Československé národní
demokracie nepovolil. A to přesto, že její představitelé a členové byli
významnou součástí domácího i zahraničního protinacistického odboje.
Resentimenty, uražená ješitnost a nevyřízené politické účty z období První republiky spolu se sázkou na silně socialistickou koncepci a orientaci země sehrály svou neblahou roli. Ke škodě Československa.
Ale historická paměť nedovolí na hrdiny 28. října a pilíře české a československé státnosti, k nimž jednoznačně patří i Karel Kramář a Československá národní demokracie, nikdy zapomenout.