Nepřipadá mi vhodné vnucovat výboru další a další cíle a snažit se je prosadit na úkor výše jmenovaných, tato ambice není prospěšná pro nikoho. Existují totiž témata, u kterých se nikdy jako členové a členky výboru neshodneme (například legalizace a podpora potratové politiky jako práva na reprodukční zdraví). Někteří tvrdošíjně a zcela bez ohledu na své okolí a na realitu na těchto tématech trvají a skoro s potěšením blokují celé jednání.

Prosazují zkrátka maximum svého a nehledí na společná, zásadní témata, která mohou celkově pomoci zlepšit postavení žen a přitom nepopírají jejich nezastupitelnou roli v mateřství. Namísto práce na klíčových bodech vedeme boj o slovíčka v usneseních a odrážíme útoky na hodnoty, které považujeme za nezpochybnitelné, tedy rodinu a ochranu lidského života ve všech jeho fázích.

Výsledkem těchto střetů je samozřejmě nulový pokrok. Uvedu příklad. Již několikrát jsem spolu kolegyněmi z Evropské lidové strany podepsala iniciativu k založení tzv. intergroup pro rodinu a ochranu dětí a výsledek? Stále se nic neděje. Vznikne vůbec?

U příležitosti 30. výročí od vzniku výboru se tedy zamýšlím nad jeho užitečností. Má-li mít smysl, měli bychom se snažit vzájemně méně bojovat a více spolupracovat. Pak by zde byla i šance, že se dobereme přijatelných výsledků, které skutečně pomohou ženám, dětem i rodinám.