Dámy a pánové,
začal bych slovy Jiřího Wolkera, smrti se nebojím, smrt je jen kus života těžkého, umírání se bojím. A protože každý z nás, dříve nebo později, jednou přejde do finální fáze svého života, vážím si všech těch, kdo svým dílem přispěli k vybudování zařízení, mimochodem v rekordně krátké době jediného roku, které ulehčí umírání, protože lékaři se samozřejmě snaží lidi uzdravit, je to jejich poslání, ale jsou nemoci, které nejsou bohužel vyléčitelné. A tyto nemoci se léčí zcela jiným způsobem, především způsobem, který utišuje bolest. Dověděl jsem se, že se tomu říká paliativní medicína. A myslím si, že zbavit člověka bolesti, ať už tělesné nebo duševní, je nesmírně záslužná činnost. Je to smutné téma. Je to téma, které bylo opomíjené.
Měl jsem tu čest vyznamenat Medailí Za zásluhy zakladatelku hospicové péče v České republice a vážím si jak její práce, tak práce všech těch, kdo jí pomáhají.
Závěrečná poznámka. Myslím si, že téma budování hospiců, ať už mobilních nebo kamenných, je jedním z témat, kde by se mohly protnout aktivity státu, kraje, města a na druhé straně církví, úmyslně řečeno církví, protože tady vidím svého dlouholetého přítele a biskupa Církve husitské, a to jak ze strany vlastní péče, například péče řádových sester, tak tam, kde je to možné, i péče finanční.
Papež František mi řekl, církev je služba, a nemyslel tím službu klerikům, dokonce tím nemyslel ani jenom službu věřícím, ale službu všem, a já jsem nesmírně rád, že jsem mohl navštívit zařízení, které bude službou.