Vážený pane hejtmane, vážený pane majiteli, dámy a pánové,
vy sedíte, já sedím. To je rovnoprávnost, ale já sedím proto, protože mě bolí nohy a chodím s hůlkou.
Přeji vám, aby vás nebolely nohy a neměli jste hůlku. Nicméně v sedě si člověk lépe povídá. Nechci mluvit dlouho, protože smyslem našeho setkání jsou vaše názory, vaše otázky a nikoli moje dlouhé projevy. Nejsem Fidel Castro, který jednou mluvil šest hodin a všichni posluchači mu usnuli.
Takže chtěl bych říci, že jsem rád v továrně, o které pan hejtman říká, že je to stříbro Karlovarského kraje. Jsem velmi rád, že je to rodinná firma, protože ty jsou zpravidla stabilnější než firmy vlastněné těmi, kdo ty firmy vytunelovali a pořídili si za to vilu v Karibiku, jachtu a tryskáč. Jsem rád, že jsem ve firmě, která vyplácí slušné platy. Platy, které jsou v každém případě nad průměrem Karlovarského kraje. Když se teď dívám na vaše obličeje, tak vidím, že jste se trochu zamysleli nad tím, jaké platy mám na mysli, ale já jsem si přečetl statistiku dodanou firmou a myslím si, že těch 27 tisíc, které tady vyplácíte, je dokonce tisícovka nad celostátním průměrem. Ale samozřejmě je to průměr, někdo to má a někdo to nemá.
Potěšilo mě, že vás pan majitel oslovil slovy, spolupracovníci. To je baťovské heslo, neříkejme zaměstnanci, říkejme spolupracovníci. A protože jsem chtěl skončit tímto baťovským heslem, chtěl bych ocenit, že se vám všem podařilo vytáhnout tuto dílnu z nejhorších problémů. Víte, kolik podniků u nás naprosto zbytečně zkrachovalo jenom proto, že měly majitele, kteří nebyli srdcaři a netrávili ve firmě den případně noc.
A když přemýšlím o nějakém baťovském hesle, které skoro nikdo nezná, tak jsem na jedno přišel a to je strašné heslo. Neříkej, že to nejde, řekni, že to neumíš. A když tohle řeknu svým kolegům politikům, odcházejí z mé kanceláře na Hradě se zasmušilým výrazem v tváři a občas nezapomenou prásknout dveřmi. Teď už se nebudeme v Rotavě zdržovat.
Přeji vám, abyste uměli, a vím, že umíte.
Děkuji vám za pozornost.
7. března 2016, Rotava
