Dobrý den vážený pane předsedo Evropského parlamentu, vážení páni předsedové obou komor, vážený pane předsedo vlády,
je mi velkou ctí, že mohu zahájit konferenci k desátému výročí vstupu České republiky do Evropské unie. Rád bych v úvodu poděkoval třem vládám. Vládě, která podala přihlášku do EU, vládě, která se zabývala harmonizací českého práva s právem evropským, a konečně i vládě, která tento proces dokončila. Myslím si, že i to je důkazem jisté formy kontinuity české zahraniční politiky, která nedělá obraty ode zdi ke zdi, která samozřejmě může zvýrazňovat různé akcenty, ale v zásadě postupuje stejným směrem.
Nebylo by nic jednoduššího, než se ponořit do minulosti a přemýšlet o tom, co se za těch uplynulých deset let stalo. Ale minulost má jednu nevýhodu. Nelze ji ovlivnit, lze ji pouze interpretovat, v některých případech dokonce dezinterpretovat, a proto bych daleko spíše chtěl mluvit o budoucnosti, protože tu ovlivnit můžeme.
Rád bych použil známý příklad cyklisty, který může zabránit pádu z jízdního kola jenom tím, že na něm jede. Proces evropské integrace je nejvíce narušován svým zastavením a domnívám se, že bychom si měli přečíst knihu vzpomínek Jeana Monneta, která začíná Evropským společenstvím uhlí a oceli a končí právě EU po Maastrichtu. Základní poučení, které vyplývá z této knihy je nejen to, že EU až dosud ve svých dějinách překonala jakoukoli krizi, ale že z této krize vzešla posílená. Tato krize byla impulzem pro její užitečné reformy, ale také pro hlubší a dříve nemyslitelnou integraci. A protože jsem zastáncem pokračující integrace a jsem zastáncem toho, aby se Česká republika vrátila do tzv. tvrdého integračního jádra, dovolte mi několik poznámek o mých jistě subjektivních představách, jak by tato integrace měla dále pokračovat.
Je krásné, že máme ministra zahraničí EU a já se Vás zeptám. Proč nemáme evropského ministra obrany, proč nemáme evropského ministra financí a další ministry tohoto typu? Přitom je pravda, že ani ekonomická integrace EU zdaleka nebyla dokončena. Státy eurozóny se pyšní tím, že mají společnou měnu a já pevně věřím, že Česká republika se ve velmi dohledné budoucnosti rovněž stane členem eurozóny. Ale společná měna je pouze jeden z pilířů stabilní a úspěšné ekonomické politiky. Dalšími takovými pilíři je společná fiskální politika nebo společná daňová politika.
Pod společnou fiskální politikou rozhodně nemíním to, že by EU měla národním vládám a národním parlamentům určovat, jaký podíl výdajů věnují např. na zdravotnictví, školství nebo kulturu, ale měla by být čímsi, čemu se někdy říká „dluhová brzda“. Zadlužení některých evropských zemí, a teď nemluvím o České republice, už překročila hranici jednoho sta procent hrubého domácího produktu. Víte všichni, jak dopadl pakt stability. Bylo to hezké, dokonce to obsahovalo i sem tam nějaké sankce, ale když tento pakt porušily dvě největší země tedy Francie a Německo, přestalo se jaksi o sankcích mluvit a žádný zákon, žádný program, který neobsahuje sankce, není ničím víc než pouhou prázdnou, byť líbivě znějící deklarací. To za prvé.
Za druhé, pod společnou daňovou politikou si představuji především zabránění toho, čemu se říká „daňový dumping“. Myslím si, že tato politika by měla být založená na stanovení minimálních, nikoli ovšem maximálních daňových sazeb. Zárodek už zde je, protože u daně z přidané hodnoty je minimální sazba, ovšem u základní sazby 15%. Ale proč není minimální sazba např. u korporátní daně? I uvnitř EU máme daňové oázy, např. Kypr, který měl ještě nedávno korporátní daň 5%, a teprve teď se tato daň zvýšila na 10%. Pro srovnání naše sousední Rakousko má korporátní daň 25% a je tam čtyřprocentní nezaměstnanost. Stanovit maximální výši daňových sazeb by bylo podle mého názoru neprozřetelné, protože jsem vášnivým zastáncem skandinávského modelu sociálního státu a ten, se vyznačuje vysokým daňovým zatížením, aniž by to podlomilo tamní konkurenceschopnost a aniž by to zhoršilo tamní kvalitu života.
Dovolte mi závěrem ještě několik poznámek o hrozbách, kterými v současné době jak NATO, tak EU čelí. A to jsou hrozby na naší východní hranici. Nechci vypadat jako válečný štváč, ale chtěl bych upozornit na zkušenost bývalého Československa, kde se začátkem srpna v Bratislavě konala porada představitelů tehdejší Varšavské smlouvy doprovázená obvyklými rituály, to jest objímáním a četnými polibky, aby čtrnáct dní poté v noci přistála letadla s prvními výsadky.
Chtěl bych s jistou dávkou politického cynismu říci, že Krym je ztracen a že konec konců nikdy nepatřil Ukrajině, kromě doby, kdy jeho poněkud podivný vůdce Nikita Chruščov, tedy vůdce Sovětského svazu, věnoval Krym Ukrajině jako dar. Ale něco zcela jiného je riziko rozpoutání řetězové reakce invazí na východní Ukrajinu, která může pokračovat obsazováním dalších částí Ukrajiny, např. včetně Oděsy, která může pokračovat obsazováním Podněstří, případně Moldávie a která tak vytvoří řetězovou reakci, jakýsi efekt nabalující se sněhové koule, kterou těžko bude možné bez vážných ztrát zastavit.
Jsem proti blokádám, jsem proti sankcím a jsem proti embargům, protože mě inspiruje případ Kuby, kde tyto nástroje byly používány čtyřicet let a výsledkem bylo, že Fidel Castro byl čtyřicet let kubánským prezidentem. Jsem ale pro účinné a velmi razantní, v mnoha případech i preventivní akce, protože prevence je vždy levnější než následné hašení požáru.
Proto věřím, že EU, ale i NATO najdou v této těžké chvíli odvahu k tomu, čemu se někdy říká „deterrence“, český překlad je docela ošklivý „zastrašování“, právě proto bych rád použil onen anglický výraz, aby se dějiny neopakovaly a aby vzniku řetězové reakce bylo zabráněno. Jednal jsem o tom s předsedou Evropského parlamentu Martinem Schulzem a včera také s generálním tajemníkem NATO Andersem Rasmussenem a shodli jsme se na tom, že vydat prázdnou, nic neříkající deklaraci typu „bububu“, „tytyty“ a nic více, by znamenalo diskreditaci EU a s mírnou modifikací potvrzení známého čínského sloganu o papírových tygrech.
Dovolte mi proto, abych závěrem nám všem popřál odvahu v těchto nelehkých chvílích, abych vyjádřil víru, že nakonec k invazi na východní Ukrajinu nedojde, bude-li dostatečně důrazné preventivní varování, a abych popřál EU, aby nespadla jako onen cyklista z kola tím, že bude pokračovat ve svém integračním úsilí a, nyní už mluvím zcela subjektivně, že se jako celek stane jedním velkým skandinávským sociálním státem.
Děkuji Vám za Vaši pozornost.
